Mostecká romance

To letní ráno bylo jako vymalované. Potok, který malebné údolíčko dělil na dvě, snad  nesouměrné, poloviny, bublal a zurčel a v jeho malých peřejích se opatrně začalo koupat ranní sluníčko. Vítr pročesával trávu, na které se třpytily kapky rosy. Stálzamyšleně na mostku a uvědomil si: „Vždycky to tady takhle bylo. A po bouřce setak krásně dýchá…“. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Jen se usmál. Nepřekvapilo ho to. Kdo by se taky v tomhle zapadlém koutě jeho rodného kraje tak brzy z rána procházel. Narodil se nedaleko, ale příbuzní jeho rodný domek dávno prodali.Dostal, pravda, svůj podíl. Dvě stě tisíc mu podstrčili na zastávce v potrhané igelitce a přidali přání, aby se jim ztratil z očí. Sedl do nejbližšího autobusu a odjel. Tenkrát cítil pachuť nespravedlnosti, odporu a tak jel odnich co nejdál… přepočítal si, že dostal tak akorát polovinu střešní krytiny.To se moc nepředali. Čert je vem! Ty vaše tašky prostě propiju a budu mít klid.


                Dnes mu to ale bylo jedno. Nestál o povedené sourozence, rodiče, domov, nestál o lidi,na nikom mu nezáleželo. Sáhl do potrhaného pinglu, do kterého by se mu pohodlněvešel celý jeho život. Vytáhl kus lezeckého lana. Pečlivě vytvořil popravčí smyčku a druhý konec uvázal na  zábradlí. Navlékl si ji pečlivě na krk a velký uzel opatrně umístil zapravé ucho. Znovu zkontroloval, má-li v kapse kalhot dopis. Nahmatal ho přeslátku prsty, spíše na něj jen poklepal. Chtěl mít jistotu, ačkoli věděl, že honemohl ztratit. Blesklo mu hlavou: „Skoro, jako bych šel na letišti kekontrole.“ Přelezl zábradlí a zhluboka si oddechl. Bál se, že snad dostane strach z neznáma, snad z božího trestu nebo snad jen z bolesti. Nic takového seale nedostavilo. Podíval se kamsi nahoru a poprvé v životě upřímně poprosil,aby to netrvalo dlouho. Stoupl si na okraj mostku, co nejdál tak, aby cítil,jak se mu zařezává do pat. Pustil se zábradlí a ztratil rovnováhu. Ne všakodvahu. Do tváře mu udeřil prudký závan větru a žaludek se mu pádem zhoupl. Stačil si pomyslet: „Povedlo se to…“. A potom slyšel jen silnéprasknutí.  

                Visící tělo se pod mostkem mírně pohupovalo, jako by si jím ještě vítr pohrával a to bylo vše. Čas si běžel dál svým tempem a nenechal se vyrušit smrtí jednoho, pro něj zcela bezvýznamného, lidského tvora. 

                František dávno nebyl dobrota. Vylíhnul se z pěkně divokého vejce a od mateřské školkybyl raubíř. Tety si tenkrát docela oddechly, když jejich prostor opustil a vydal se na školu základní. Kdo ví, kde matka příroda udělala chybu. Rodiče si se synkem nevěděli rady, jeho sourozenci s ním nechtěli mluvit. Nakonec ho jeho lumpárny dovedly až za vrata diagnostického ústavu, kde se rychle doučil, co ještě neznal. V osmnácti letech ho súlevou vyrazili ven za vrata. Bylo mu to jedno. Přežíval, jak se jen dalo. Vydělával si na živobytí všelijak, jen ne poctivě. Nechával se vydržovatstaršími usedlými pány. Občas vyhověl ve všech jejich potřebách, a dostal slušně zaplaceno. Jenže si vedle smotku bankovek, které si bez výčitek svědomívždycky nedbale strčil do kapsy saka, z bytů odnášel jako bonus další věci.Hodnotné, jak jinak. Fany, jak si říkal, získal pověst pěkně prohnané straky. Byl si sebou jistý a nebral zřetel na okolnost, že v jeho řemesle byla nabídkavětší, než poptávka. Zanedlouho byl prostě na suchu. Prodal luxusní vůz,opustil svůj podnájem a nakonec byl rád, že si našel místo mezi bezdomovci pod mostem. Strpěli ho mezi sebou. Jenže moc dobře věděli, čím se živil, a tak i tady přežíval jakoby bokem. Na okraji jejich společenství, které si vážilo jejich společného psa mnohem více, než nového souputníka.

                Když tenkrát přinesl peníze, situace se trochu změnila. Musel se, samozřejmě, podělit o jídlo a pití, které si kupoval. Za to mohl sedět mezi ostatními aobčas odpovědět na opatrné dotazy. I tak cítil, že ho berou jen jako pokladničku, ale za ten pocit momentální sounáležitosti mu to stálo. Mohl občasvyrazit do města, kde, jak doufal, chytne příležitost za pačesy. Jenže místopříležitosti se ho chytla jedna už jen velmi příležitostná šlápota, takováholka pro všechno. Tajně doufala, že se o ní snad postará, protože její pasák oni ztratil zájem. Ten ji nejprve vysvětlil, že potřebuje nabízet luxusní zboží,ne profetovanou smažku s modřinama na rukách. Nakonec před ní hodil pětistovku a jen co ji sebrala, vyhnal ji zčerstva ze štaflu. Chvíli se potulovala postarých místech ve městě, ale ta byla brzy zabrána nesmlouvavou konkurencí. Noa na výpadovkách to teprve nebyla žádná sláva. Když ji František zatáhl do nádražního bufetu, připadala si nad držkovou polévkou jak v ráji. Vycítila v něm prostěspřízněnou duši. Za kus žvance ho nechala občas přespat u ní, doma, vtakové  polorozpadlé zahradní chatičce. Jednou v ní nechala hořet plynový hořák, protože se jí nechtělo vracet se do zimy. Topidlo bylo ovšem stejně kvalitní jako domek. Ten prostě začal hořet a hasičům nezbylo, než jej strhnout. Koneckonců, moc práce jim to nedalo. Dva dny potom hledala Františka po ubytovnách a nakonec stála pod jeho mostem. Mělještě něco málo u sebe, tedy co se hotovosti týká, a tak ostatní jeho kamarádku vzali na milost. Koneckonců, ač vysloužilá šlapka, přece jenom to byla ženská.

                Začali jí říkat Majka. Její přítomnost změnila ovzduší pod mostem, tedy alespoň, co sevztahů týkalo. Každé ráno se parta vydala do ulic za obživou. Dopoledne prosmýčit popelnice a k obědu podělit nálezy. Odpoledne prolézt okolí, rozvézt šrot a k večeru se vrátit a rozdělit peníze na jídlo a pití. A taky nověnějakou tu lacinou kosmetiku, když tady je dáma. Těchto výprav se František neúčastnil, díky vlastním penězům vlastně zatím nemusel. Mohl se tak non stop věnovat své kamarádce. Což se sice ostatním nelíbilo, ale jeho peníze respektovali a vyčkávali, až mu prostě dojdou. A to netrvalo dlouho a tak se Františekjednoho rána zařadil mezi ostatní a začal pracovat, jak to jen napsat, veprospěch společenství. Chyběla mu praxe, zkušenosti. Proto byl jeho přínos minimální a tak se začal v jejich žebříčku zase propadat na okraj, skoro až za psa. S velkou nelibostí sledoval, že se jeho Majka od něho odtahuje a čím dál více se věnuje těm, kteří pro ni ze svých výprav přinesou cokoli výjimečného. A že se za výjimečnosti dovedla odměnit.

                Do Františkovy duše se pomalu, ale jistě vkrádal neklid, do srdce žárlivost. Neměl rád jakékoli city, bral je jako zbytečnost, komplikaci, ale nevěděl si s nimirady. Když se potom Majka nevrátila do jeho koutku, zapomněl na svoje postavení a vydal se ji hledat. Moc práce mu to nedalo, ale nechtěl vlézt za deku, která nabízela obyvatelům pocit soukromí.

                U ohně seděl spokojený padesátník, chlap jako hora, co žil tímhle způsobem dobrých dvacet let a měl tak pod mostem skoro domovské právo. Seděl nevzrušeně na dřevěné bedně a ochutnával krabicové víno. Na to ale František zvysoka kašlal: „Kde je Majka?“ vyštěkl a postavil se k ohni tak, aby to tomu druhému bylonepříjemné. Jenže chlapík měl za sebou tolik konfliktů, že se na něj sotva podíval. Povzdechl si nad jeho drzostí, ale jen si poposedl na bedně, aby muudělal místo. „Posaď se, Franc, a uklidni se. Myslel jsem, že víš, jak to, tedy pod mostem, chodí.“ Nesnášel to oslovení, Franc. „Mě to vůbec nezajímá, že tady jsou nějaký posraný pravidla, Majka je moje. Rozumíš, starej?“ Starej nehnulani brvou. „Franc, vzpamatuj se. Tady se musíš dělit o všechno. A až si to zasloužíš, tak bude ta holka s tebou, jasný?“

Jasný mu to nebylo, což dal najevo. Strčil do starýho tak silně, že málem spadl ze svého sezení. Tenzkušeně vybral rovnováhu, načež popadl klacek, kterým rozhraboval oheň a miléhoFrantiška v jedné minutě seřezal jako psa. Stál nad ním, udýchaný a zbrocenýpotem a jen sípal: „Seber se a vypadni. Do rána ať tě tady nevidím. Nikdo tětedy nepotřebuje. Buď rád, že jsem už starej, jinak bys dostal ještě větší nakládačku.“

František dostal strach a raději zmizel ve tmě. Rány na těle bolely, ale nejvíc se cítil ponížený, poplivaný a zbytečný. V dálce se otočil a viděl, jak starej seděl, jako by se nic nestalo, u ohně a občas jen holí prohrábl oheň. Chvíli ho pozoroval a nenávist v něm rostla a rostla a rostla… Uplivl si a směrem k němu ucedil: „Tohle mi jednou zaplatíš…“ 

                Chvíli se motal kolem podmostí, které mu připadalo najednou plné lhostejnosti a dokterého jako mávnutím kouzelného proutku nepatřil. Zvykl si na to, stejně jako napřespávání v odstavených vagonech, čekajících stejně jako on, na odpis.  V jeho notně okoralé mysli se uhnízdil malý zlomek citu, jehož význam dlouho podceňoval. Snad si ho ani neuvědomoval, měl na starosti jiné věci. Žilo se mu bez společenství docela těžko. Mnoho se nevyspal, musel po nocích prolézat popelnice a skládky, aby alespoň něco snědla měl nějaké oblečení. Ve dne utíkal z nádraží, protože se bál, aby ho z jeho azylu nevyhnali. Jedinou světlejší chvilkou byl moment, když mohl sledovat Majku. Té pobyt pod mostem v rámci daných možností prospíval. Chlapi se o ni starali jak nejlépe mohli, a ona si mezi nimi připadala jako přitažlivá ženská.

František měl trpělivost, a tak mu nedalo zase tolik práce, aby zjistil, kam chodí, když jsou ostatní „v práci“. Postavil se na roh nedaleké ulice a čekal. Šla ulicí pomalu, evidentně neměla naspěch. Dovedla si tu pohodu užít. Minula ho. Ani okem o něho nezavadila. Zabolelo to, ale přemohl se a oslovil ji: „Ahoj, Majko…“ Po několika krocích se zastavil. Otočila se. Ten hlas poznala. Nejistě se rozhlédla kolem a potom se podívala na špinavou, otrhanou trosku, sedící na prastarém nárožníku. „Františku… jsi to ty?“ Pokýval hlavou.

„Nezlob se, já tě nepoznala. Vypadáš strašně…“ Nastalo dlouhé ticho. Majce sechtělo utéct, nakonec se opatrně zeptala: „Kde jsi byl, když tě… naši…vyhnali?“ Styděl se před ní za sebe, moc dobře věděl, že ona ví, jak tenkrátdopadl. Rány na duši se zase ozvaly, ale nechtěl se v tom vrtat. Přijal její hru. „Kde se dalo. To víš, taková pohoda jako tam,“ zarazil se, najednou mu došlo, jak moc je mimo hru, pochopil, že i ta Majka, bytost mu ještě nedávno nejbližší, stojí úplně někde jinde, někde, kam on nikdy nesmí vstoupit, „jakotam u vás, to není…“

Pokývala hlavou. „Já ti rozumím, Františku. Znám to.“Pár krátkých chvilek se po sobě dívali. „Nezlob se, Franti… já musím jít.“ František sklopil oči. Věděl, že nemusí. Věděl moc dobře, že jí není příjemné mluvit s někým, jako je on. „To jsou paradoxy,“ říkal si, když ji sledoval, jakodchází, „šlapka, co bydlí pod mostem se mnou nechce ani mluvit.“ Snad vycítila, že se na ni dívá, snad měla potřebu nějak vyrovnat svůj dluh. Zastavila se a hodila přes rameno: „Kdybys něco potřeboval… stav se… až budou naši pryč…“ Nečekala odpověď, ale měla pocit, že udělala správnou věc. Jen doufala, že ve skutečnosti ho nikdy neuvidí. Pochopil to. K žárlivosti sepřidal zoufalý pocit zbytečnosti. Najednou přesně věděl, jak se všech citů, kterými celý život opovrhoval, zbaví.

                Náplavku pod mostem opustil dávno vůz záchranné služby a pohřebáci opodál mlčky čekali na jediný pokyn.  „Jo, můžete to odvézt. Odpoledne se stavte u nás, dostanete papíry na převoz a pitvu…“ Jen přikývli a pustili se do práce. Výjezd pomalu balil. „Já se z toho prostě picnu,“ zavyl podporučík Čejka a začal si čistit podrážky svých polobotek, „to si musí bezďáci vyřizovat svoje záležitosti zrovna o mém výjezdu?“

„Máš chodit jako baletka,“ durdil se na oko technik, který ještě pro jistotu pořizoval pár pohledů na video, „pěkně po špičkách. Koukej kam šlapeš, jak to mám potom dokumentovat. A neřvi, nebo se to tvoje kvílení objeví i v ohledačce.“ Operativec na jeho pokyny nedbal. „Nech si svoje rady a makáme. Jsem zvědavej, jak si poradíš, až budeme ohledávat třeba tamhleten brloh.“ Znepokojeně se díval na deky a závěsy, které zdobily betonové kouty mostní konstrukce. „Já jsem v pohodě,“ konstatoval technik, „navléknu se do kombinézy a vlezu, kam budeš potřebovat. Jsi tu šéf.“ Založil do kamery novou kazetu a podíval se na poskakujícího kolegu. Zavrtěl hlavou azkontroloval baterii. „Já mám v podstatě hotovo. Tak jak to tady vidíš?“ Čejka doposkakoval. Všiml si, že po nábřeží k mostu přicházela ušmudlaná žena,vedoucí na provazu čtyřnohou příšeru. „Nese se jak na přehlídce.“ konstatoval podporučík. „To si budete rozumět…“ zaryl si technik a vypnul kameru. Žena došla až k pásce, která vymezila prostor, kde se rozhodl pracovat výjezd. Evidentně nechtěla odejít. Operativec se podíval na technika. „Dej mi minutku…“

                Stála na místě a neodvážila se jít dál. Dodala si odvahy: „Prosím vás, můžete mi říct, co se tu stalo?“ Detektiv dal najevo, že si s ní promluví, ale že nebude hulákat jako na lesy. Pes vycítil napjatou situaci a zřejmě se rozhodl svou paničku bránit. Vycenil zuby a vrčel. To se podporučíkovi pramálo líbilo. Ještě aby měl vedle zaneřáděné podrážky potrhanou nohavici. „Dejte ho někam, mladá paní…“ Nedopověděla, jen přikývla a psa uvázala v nedalekém křoví. „Koukám, že to tady znáte.“ „Jo. Já tady už nějakou dobu bydlím. Co se tu stalo? Ráno jsem šla se psem a bylo vše v pořádku.“ Podporučík se podíval do poznámek. „V kolik hodin to bylo?“

Hmátla podle zvyku na zápěstí, ale potom zrozpačitěla.„Já… vlastně přesně nevím, ale v devět jsme už byli u náměstí. Tak snad poosmé.“ Krátce vysvětlila, že šla s ostatními. Chlapi šli do práce. Trochu zrudla, když se na ní operativec překvapeně podíval.  „No jako že šli hledat obživu…“ Nepotřeboval se v tom vrtat. „Všichni? Kolik vás tady je?“ „Dohromady čtyři. Ale jestli chcete jména… Honza, Brďa, Slimák a já.“ Nečekala na výzvu a nadiktovala svoje nacionále. „Občanku mám tam…“ Ukázala pohledem za deku.„Brďa a Slimák… to nejsou běžná jména.“ „Ne. Jenže já je jinak neznám. Mě taky neříkají jménem, ale Majka. Brďa a Slimák jsou přece jenom mladší kluci.Honza je proti nim staroch.“

Byla jako na trní. Tušila, že se tady odehrálo něco nepěkného. „Něco se stalo Honzovi?“ „Jak to myslíte?“ Mluvila najednou zbrkle a jako na přeskáčku. Podporučík z toho vyrozuměl, že Brďa se Slimákem odešli spolu prolézt popelnice, kdežto Honza se zdržel. „Viděla jsem je, jak se balí. Pospíchali, protože trochu zaspali. Touhle dobou je to všechno přebrané…“

Detektiv uvažoval: „Ti v tom asi nebudou mít prsty a tahle špindíra má co dělat, aby zvládla toho podvrťáka…“. „Víc vás tady není?“otázal se pro jistotu. „Ne.“ Zarazila se. „No, teď ne. Byl tady s námi,“ zastyděla se, že jméno člověka, který ji v době zla, hodil lano, pořádně nezná, „no… Chlapi mu říkali Franc, takže František… jo, jistě, František…“Neudržela nervy na uzdě. Rozplakala se. „Měl nedávno se starým, jako s Honzou, docela drsnej konflikt. Ten ho zmlátil a vyhnal.“ Věděla proč, tak se otočila. Podporučík sklapl notes. „Musím vás požádat, abyste tady počkala a nechodila dál. Máme tady ještě nějakou práci. Je dost možné, že vás budu ještě potřebovat…“

                František dlouho vstřebával své setkání s Majkou. Už dávno zmizela za rohem a on ještě seděl na kusu upraveného pískovcového šutru. V hlavě měl tak divně prázdno.Najednou mu bylo vše jedno. Jako by vypnul všechny vjemy, city… Najednou si připadal jako stroj. Vyžebral si pár korun a jen si koupil v trafice obálku,obyčejnou tužku a list papíru. Ztratil pojem o čase, prostoru a svět začal vnímat, až když seděl v polorozebraném železničním vozu a psal. Pečlivě vážilslova, psal jen věci podstatné a důležité. Dopsal poslední řádek, dopispodepsal a pečlivě uložil do obálky. Tu si zasunul do kapsy kalhot. Kapsu potom pečlivě uzavřel na zip. Zkontroloval, jestli má v pinglu vše potřebné, zavřel dveře kupé a odešel.

                 Několik dnů se potuloval okolo mostu a čekal. Sám přesně nevěděl na co. Bez zájmu,sledoval, jak jeho – ještě nedávno – souputníci žijí, viděl je, jak odchází a vracejí se. Někdy veseleji, jindy úplně bez nálady, to podle toho, jaký měli den. Viděl, jak se Majka věnuje jednomu, potom druhému… Bylo mu to jedno. Nemělpocit hladu nebo žízně, fungoval jako automat.

                Seděl na protější stráni a pozoroval. Chlapi měli prostě zase jednou dobrý den. Přitáhli hromadu pití a pár konzerv. Spokojeně pokřikovali a vtipkovali. Humor poněkud morbidní a nesrozumitelný. Nicméně právě na tohle Franc čekal. Toho večera bylo hodně veselo. Laciné víno vykonalo svou povinnost, podmostní komunita prožila rušný a dlouhý večer. Ráno se probudil a musel ještě dlouhočekat. Najednou se z pod deky, která imitovala vchod vybatolili dva ospalci, které, podle toho, jak reagovali, někdo vyháněl ven. Na cestě se ještě otočilia cosi do deky rozpustile volali. František je nevnímal. Nepotřeboval to vědět.Odešli někam do města a po chvíli se ven vyklubal starej a Majka. Něco si pověděli a Majka si uvázala na provaz psa a šla se projít. Pochopil, že i starej se za chvíli vydá pryč.

Zvedl se a pospíchal přes most na druhou stranu. Měl štěstí, starej se stále ještě pořádně nevzpamatoval z předchozí pijatiky. Potřeboval si nějak napravit potrápené trávení. Dopil zbytek krabice aspokojeně si odříhl. František toho využil. Nehnul ani brvou, když mu přehodil přes hlavu silnou igelitovou tašku. Nepocítil nic víc, než že se mu  z námahy trochu zrychlil tep. Cizí tělo se ještě chvíli zmítalo. Starej spíše než v souboji s Francem ztrácel síly v souboji s igelitem, který jeho snaze odolal. Pak byl klid. František klidně povolil tašku, opatrně položil mrtvého na dlažbu. Proč by ne. Měl s ním vyrovnané účty. A potom pospíchal na autobus. Ne, že by se bál, že ho někdo uvidí. Pospíchal domů. Měl v kapse dopis. S jeho obsahem si policajti jistě poradí.

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)