Sběratelův konec

Stále ho někdo dirigoval. Doma to byla matka. Cepovala ho už od mala, když si neuklidil svůj pokoj, nevypracoval domácí úkol nebo neutřel prach. Nebavilo ho to. Ve škole potom kantorka. Musel sedět rovně, mít učebnici a sešit nachystaný na lavici úplně stejně jako všechny ostatní děti. O velké přestávce společně korzovali po chodbě, okusovali svačiny a on poslouchal rady ostatních učitelů. Tomu vůbec nechtěl rozumět. Ale bál se potrestání jako čert kříže.

Poznámky v žákovské knížce matka prostě netolerovala. Žili sami, bez otce. Toho nikdy nepoznal. Nikdy si neuvědomil, že ona musí ráno brzy vstávat, projet tramvají celé město, aby poklidila na vedlejšák v kancelářích, potom do své hlavní práce. Tam ji nikterak nešetřili, koho by taky zajímalo, jak žije matka samoživitelka. Jak rostl, přibrala si ještě práci domů. Pracovala dlouho do noci a na něj prostě neměla čas. Potřeboval si občas promluvit, ale rodinné kontakty se smrskly na matčinu kontrolu úklidu, domácích úkolů a vyčítání všech zjištěných nedostatků. Nakonec dostal jednoduchou večeři, kterou mu donesla do pokoje a snídani, kterou našel na kuchyňské lince hned vedle svačiny. Trochu změny mu přinesl její nový partner. Odkud přišel mu bylo docela jedno.

„Pohodovej chlápek, kterej se ke mně choval skoro jako táta. Pár týdnů k nám chodil na návštěvu, potom občas u nás přespal a nakonec se nás zeptal, jestli se může nastěhovat. Mně to bylo zpočátku jedno. Jenže najednou jsem našel mámu v kuchyni, jak mi chystala svačinu. A odpoledne chodila domů dříve a já najednou doma nemusel makat jako šroub. Večer jsme všichni seděli u televize a byli občas jako normální rodina. Bylo to docela fajn. Vlastně si mě celkem nevšímal. Občas mámě asi něco přidal, protože jsem mohl ním lepší oblečení. Aspoň jsem ve škole nebyl za nejhorší socku. No… skoro… Když jsem chtěl mobil, dostal jsem ve dvanácti letech tu nejhorší jebku za pár stovek. Moc parády jsem s tím nenadělal. Prý mi to postačí. Ve škole jsem se vymlouval co to šlo, ale docela jsem se styděl, protože jsem se s tím šmejdem nedostal  ani na pitomej fejs. Záviděl jsem spolužákům jejich fotky na instáči. Ani zprávy jsem neposílal, protože jsem za ně musel platit. Nechtěl jsem doma škemrat o dobití kreditu. Matka měla vždycky hysterák a já do rána neusnul. Lezlo mi na nervy, že takhle vyvádí kvůli pár stovkám.“

Jednoho odpoledne seděl v kuchyni nad rok a půl starým otlučeným telefonem, který mu v té chvíli byl jen na ozdobu a čekal, až se matka vrátí z práce a seřve ho za vybitej kredit. Jen z té představy mu bylo na blití. Už aby to měl za sebou.

„Sedíš tady jak hromádka neštěstí. Zase jsi bez kreditu?“ Frajer stál ve dveřích. Ani jsem neslyšel, že se vrátil. „Zase.“ Co se s tím voslem budu bavit. „To zase bude večer, viď…“ Podíval jsem se ne něj. Měl pravdu. „No to bude…“

Chvilku se na mě díval. „Měl bych řešení. Tedy jestli máš zájem.“ Ani jsem se moc nerozmýšlel. „Jasně.“ Udělal bych cokoli, abych se vyhnul matčině ječení a výčitkám, že nebude platit moje zbytečné výdaje. Nemyslel jsem si, že by pár stovek tak strašně rozhodilo rodinný rozpočet. Vysvětlil mi, že pomáhá kamarádovi s focením. „Uděláme spolu pár fotek a vyděláme na tom oba. Ty budeš mít prachy na telefon a matce o tom neřekneme ani slovo.“ Potom někam zavolal a podle všeho zjistil, že kámoš má zrovna dnes volno.   To se mi docela hodilo.

Dělat fotky bylo jednoduchý. A trochu zvláštní. Musel jsem se svléknout a sedět frajerovi na klíně. Potom jsem seděl na klíně jeho kamarádovi a frajer nás fotil sám. Nakonec  jsem počkal v šatně, protože pár fotek prý budou dělat sólo. Byl jsem trochu nervní, protože jsem nevěděl, kolik za to dostanu. Nakonec mi frajer dal pětikilo. Za hodinku slušná mzda. A doma jsem měl klid. To za to stálo. Mohl jsem posílat zprávy dlouho do noci.

Druhý den odpoledne se mě doma zeptal, jestli si nechci zase někdy přivydělat. „Kámoš volal, že se fotky povedly. Jsi docela fotogenickej a tak by měl zájem o příležitostnou spolupráci.“ Neměl jsem s tím problém. „Za pět set?“ Rozesmál se. „To se dá zařídit.“  „Tak fajn.“

Na dvanáct let to měl docela srovnané. Mít pár stovek jen pro sebe jistě nebylo k zahození.

„Asi jsem měl talent. Najednou jsme každou sobotu s frajerem šli na focení a já měl pro sebe najednou dva litry na měsíc. Hoďku fotit s nějakými chlápky, počkat v šatně a dostat prachy. Mohl jsem si koupit pořádnej telefon a konečně se dostat k ostatním…“ Sociální sítě ho zcela pohltily.

K překvapení všech najednou nabyl i jistotu a potom mu najednou nevadilo, že učitelka ve škole prudila. Občas se doma podíval na probíranou látku a potom v pohodě prolézal z ročníku do ročníku.

Bylo mu šestnáct a v prváku přerostl všechny kluky. Díky předchozím příležitostem byl jiný než ostatní ve třídě. O prachy už dávno neměl nouzi. Doma moc neotravoval, takže byli všichni spokojení. Frajer už nefotil, ale spíše  se staral, aby mladej byl na focení včas a nachystanej. Jestli i za tohle bral prachy nikoho nezajímalo.

„Seděl jsem v šatně a čekal, až mě fotograf pozve do ateliéru. Přišel ke mně ten náš frajer a tvářil se docela divně. Chvilku mlčel a potom se mě věcně zeptal jestli bych měl zájem o peníze navíc. Já mu odpověděl, že by se vidělo, o co by šlo. No, řekl a protáhl pauzu mezi řečí. Dnešní focení by mohlo být trochu jiné, povídá. Když na sebe necháš od těch chlápků sáhnout víc, než obvykle,  tak  dostaneš odměnu navíc. Neboj se, budu u toho, takže pokud nebudeš chtít, tak to rázně utnu. Domluvil a já jen přikývl. Mít prachy navíc…“

Tenkrát se poprvé zamyslel nad tím, jak to asi je s výplatou. „Kolik asi dostává frajer? Já pětikilo… Chová se jako nějaký manažer. To budu muset zjistit.“ V tom ho ale volali do ateliéru.   Hodinka proběhla v poklidu a pánové byli evidentně spokojení. Frajer mu podstrčil litr a on potom po cestě domů začal chladně kalkulovat.

„Kolik vlastně bereš?“ optal se večer, sotva frajer přišel domů. Zarazil se, ale viděl, že mladej to myslí docela vážně. „Dva tisíce…proč?“ „A mě kydneš jen tác?“ „Mám s tím taky nějaké výdaje.“ Frajer najednou změnil tón. „Podívej se, mladej, takhle by to nešlo. Dávám ti docela dost na to, co děláš. Tak neblbni a koukej se zklidnit. Všechno bude v pohodě.“ Diskutovat se s ním nedalo. Zase měl pocit, že mu někdo jeho život organizuje a to se mu pramálo líbilo. Ještě ke všemu měla matka znenadání péči o to, kde vzal peníze na telefon. Naštěstí se spokojila s vysvětlením, že si našel dobrou brigádu. Koneckonců, vlastně ji ani moc nelhal.

Další den po škole zazvonil u dveří ateliéru. „Dneska nemám čas.“ zavrčel fotograf. „Nezdržím vás dlouho.“ Elektrický vrátný zachrčel a vchodové dveře povolily. „Tak honem, o co jde?“ Stáli proti sobě na chodbě. „Tady je moje telefonní číslo. Příště volejte rovnou mě. Chci víc.“ Fotograf se zatvářil překvapeně. „Uvidíme…“ Mladej se jen otočil na podpatku a  spokojeně odešel.

V sobotu probíhalo vše, jako obvykle. Frajer mu strčil bankovku a spokojeně odešel. seděl v šatně a oblékl se. Ucítil, jak mu v kapse zavrněl telefon. „Přijď sem dnes na osmou.“ Pochopil, že mu píše majitel ateliéru. Uložil si číslo a zavolal matce, že se dnes na brigádě zdrží.

Dvě hodiny se toulal městem. Pak přesně podle dohody zvonil u dveří. „Pojď dál,“ zachrčelo to v mikrotelefonu, „dveře jsou pootevřené.“

V ateliéru na stole stálo otevřené víno. Fotograf chystal techniku a mluvil: „Posaď se. Co ti budu povídat,“ pohledem ho vyzval, aby nalil do skleniček, „máš talent. Dneska budeš fotit sám.“ Koukal jako blázen, protože s tímhle nepočítal. „Nikdy jsem to nedělal. Umím to jen s telefonem.“ „Myslím, že se to rychle naučíš.“ Vůbec tomu nerozuměl. Ale neprotestoval. Celý večer se věnoval technice a podrobnému výkladu. Kupodivu, ku všeobecné spokojenosti rychle chápal, co se po něm vlastně chce. Za pár měsíců stál v ateliéru poprvé sám a když skončil, šel domů. Ráno si přečetl mail od majitele. Svoji práci zvládnul na jedničku. Dostal za ní slušnou odměnu.

Na další brigádu dorazil přesně podle pokynu. Fotograf se probíral v databázi a nedal najevo, že by se tento večer mělo pracovat. „Máme napilno,“ oznámil překvapivě, aniž by se vyklonil od monitoru, „tak mi dej chvilku, než si to porovnám.“ Mladej si sedl na sedačku a čekal. „Naše klientela se za dobu, co fungujeme docela rozrostla. Přiznávám, že i kvůli tobě. To byl ode mne docela dobrej tah…“ pochválil se a mladýho natahoval na skřipec. „Lidi mají hromadu peněz a nevědí co s nimi. Tvoje práce se docela líbí, máš cit pro situaci a dovedeš vycítit ten správný moment. Jenže mnohým z nich společenské postavení brání tomu, aby přišli sem.“ Poposedl si na sedačce: „Spíše se stydí.“ Podíval se od stolu „To je taky možný. V každém případě by měli zájem, abychom za nimi došli domů. To by byla tvoje práce. Já si budu dělat ty svoje akty tady a ty budeš venku.“ Neodpověděl. Cítil příležitost. Pak utrousil: „Jo. To by nebylo špatný. Za kolik?“ „Škodný na tom nebudeš a uvědom si, že budeš používat moje nářadí.“ „Aha. O koho jde?“ Fotograf se spokojeně usmál. Cítil, že mladej má tah na branku. „Neměj strach, jsou to dobře situované starší manželské páry. Potřebují si prostě nějak okořenit domácí prostředí.“ Podíval se na něj a koutky úst mu zacukaly. „Jednou to pochopíš, ale na tohle zjištění máš ještě moc času…  Ber to tak, že tohle je  pro nás zajímavá příležitost. Jo, tady máš firemní telefon.“ načež přešel do věcného tónu a vysvětlování, ze kterého šla mladému hlava kolem. Potom si převzal ve skladu vybavení. Šla mu hlava kolem a zapomněl se ptát na peníze. Odvlekl techniku domů. Podíval se na seznam adres. Najednou mu blesklo hlavou, že netuší, jak se tam dostane. Naštěstí byl po ruce frajer. „Nikdy by mě nenapadlo, že ti budu dělat drožku. Tak jak se podělíme?“ Byl prostě zkušenější. Mladej nevěděl, což se dalo čekat. „Dobře, tohle vyřešíme později.“ Druhý den podvečer se vydali za výdělkem. Klienti byli akční, aktivní, na navýsost spokojení. V ložnici s nimi vedle techniky zůstal pracovitý mladík s fantazií, kterému vedle díků poskytli závěrem i prostor v jejich posteli. Jako bonus, protože už podle pracovních fotek v kompu odvedl luxusní práci. Frajer seděl venku v autě a při balení moc nemluvil.

Nejlepší reklamou je spokojený zákazník. To je stará vesta, která ovšem sluší nejlépe. Zejména ve službách, které nabízel ateliér. Poptávka docela slušně rostla. Stejně tak podíl, který mladej za svou práci dostával. Spokojený s výplatou byl i frajer, i když občas na oko prudil. Techniku chystal stále rychleji a o nic víc nejevil zájem. Jen se v domu občas zdržel , ale samotnou práci nikterak nerušil. Proč by taky. Velmi rychle pochopil, že má jedinečnou příležitost, jak si přivydělat. Rychle postavil  co bylo třeba, vyzkoušel a šel si po svých. Jen si nafotil, co ho v domu zaujalo. Tu vybavení obýváku, tam obraz, nebo místo, které signalizovalo, že se ve zdi ukrývá sejf. Dobře věděl, kam tyhle svoje fotky pošle. Nebo lépe. Věděl, komu je ukáže. Měl ještě z kriminálu své známosti, o kterých ale doma z pochopitelných důvodů nemluvil. A tak tu a tam dostal za tip solidní peníz. Odhadoval, že okradení majitelé se nebudou chlubit tím, jakým způsobem si svoje manželství zpestřují. Cítil se docela slušně krytý. A taky z minula poučený. Věděl, že z téhle brigády musí vyždímat maximum.

Vyslídil jednou docela slušnou sbírku historických zbraní. K pistolkám měl vždy kladný poměr. Těšily ho, ale taky ho přivedly do kriminálu. Rozuměl jim jako málokdo. Čemu nerozuměl, byla pravidla, za kterých je smí držet. Nakonec mu z celé sbírky vedle zářezu v trestním rejstříku zbyla jen jeho opatrovaná čézetka 6,35. Tu nenašli.  Porovnával fotky a čmuchal na netu. Za jednu krasavici by mohl dostat krásných sto táců… Už se s nikým nechtěl dělit. Svou sbírku rychle získá zpět. Vymyslel to geniálně. V tom baráku totiž nebyli jen jednou. Nebyl padlý na hlavu. Manželé měli ve svých prioritách jasno. Postupem času ke svým aktivitám s mladým už video nepotřebovali. Majetek je držel u sebe a tak si své úlety byli schopni tolerovat. Mladej se mu pochlubil, že všichni tři společně vyrazí na víkend. Vytahoval se, co všechno si panička nechá líbit. Předstíral, že ho to baví, poslouchal, ale opravdu ho zaujal jen termín. A ten se nakonec dozvěděl. Stačilo jen počkat,  až se sbalí a vypadne. Frajer si nachystal nářadí a vyrazil do tmy. Snad z nostalgie si svého mazlíka vzal s sebou. Položil ho na dno brašny. V klidu prošel zahradou k domu. Věděl moc dobře, že ten nebude hlídaný. Vedle cenností si tradičně všímal i jejich zabezpečení. Tohle zjistit nebylo tak složité. Byl hračička. Prohlédl si okno vedoucí do sklepa. Opatrně vyřízl ve skle otvor, kterým okno odjistil. Pohodlně se protáhl dovnitř a rozsvítil čelovku. Všude byl klid. Prošel vstupní halou a zastavil se v pracovně. Tady viděl sbírečku, která mu tolik učarovala. Měl spoustu času a tak nespěchal. Znovu se přesvědčil, že vitrína není zabezpečená a potom přestřihl visací zámek. Dal pozor, aby neupadl na zem. Položil ho na psací stůl a pomalu otevřel skříňku. Musel si vydechnout. Tak moc ho ten pohled vzal. Pět nádherných historických perkusních kousků. A jako královna ve spodním regálu opakovačka Le Protector. Skvost mezi skvosty. Pěkně zákeřná bestie. Mazlil se s každým z nich, prohlédl si ho a pečlivě je zabalil do látky. Byly parádní, udržované a voněly olejem. To měl rád. Ukládal je do sportovní brašny a uvažoval, kdy je střelí. A za kolik. A taky co s penězi udělá.  Hotovo. Zavřel dvířka…

„Tak jsem si říkal, která svině sem vleze.“ Frajer ve tmě leknutím ztuhnul. Pracovnu osvěcovala jen jeho čelovka. „Debil jsi, debil…“ Zatím si jen nadával, ale rychle se vzpamatovával. Horečně uvažoval, co udělá dál. Poznal podle hlasu, kdo za ním ve tmě stojí. „Co tady ten hajzl dělá?“  Hajzl vytušil, o čem uvažuje. „Ten tvůj mladej měl pravdu. Ty jsi opravdu pěkná svině… Zatímco jsme se bavili, tak ty jsi nám slídil po baráku. Neboj, vím, že jsi pečlivka, ale obyčejnou fotopast jsi prostě přehlédl.“ Čas se mu zastavil. Stál u vitríny. „Jo, posral jsem to… Ale chci se dohodnout…“ Opatrně se ohlédl. Do očí se mu vpálila červená tečka značkovače. Rychle uhnul hlavou. „Do hajzlu…“ Ze tmy se ozvalo nekompromisní: „To bych ti tedy doporučoval. Ale nejprve vrátíš ty moje pistole. Rozumíš mi? “ „Jo…“ Potřeboval zklidnit dech. Mávl rukou, aby získal čas.   „Nezdržuj.“ Přikývl. Nebyl si jistý, jestli to bylo vidět. Otevřel brašnu a uložil první zbraň na své místo. „Já to všechno vrátím. Co bude dál?“ Zpátky do kriminálu se mu nechtělo. Ani náhodou. „Uvidíme, jak se budeš chovat.“  Ukládal jednu za druhou a podvědomě se snažil pokud možno zahladit stopy. Najednou mu došlo, že to bude nejspíše zbytečné. Hmátl pro jistotu do brašny a prsty narazil na kapsu s jeho pistolí. Zip nebyl zavřený.  Strčil si ji do kapsy. Hajzl si toho naštěstí nevšiml. Nabyl tak trochu jistoty: „Hotovo. Co bude dál?“ Chvilku bylo ticho. „Co bys čekal? Teď si půjdeš odpočinout do chládku. Mladej tě má už plné zuby. Ten dnešek byl od něj trochu podraz. Policii jsem už stačil informovat. Už to nebude dlouho trvat, neboj.“

Frajera polil studený pot. Vzpomněl si, jak se spolu dohadovali o to, kolik mu má mladej platit za jedno focení, jak se na něj divně díval, když mu vyhrožoval, že zařídí, aby se na jeho podnikání podívali i jiní. Jasně, nikdy by to ve skutečnosti neudělal, ale prostě to zkoušel, jen chtěl mít co největší odměnu. O nic víc, než o prachy mu vlastně nikdy nešlo. Do basy se mu tak zoufale nechtělo… Musel se rychle rozhodnout. Otočil se a pomalu svěsil ruce. „Hele, je to opravdu nutný?“ „Myslíš si, že mi nedošlo, kdo má prsty v ostatních krádežích, které se v okolí staly? Všude, kde se po nocích kradlo, jsi byl taky s  mladým…“ „Ta svině to na mě chce hodit!“ Pochopil, že to je hodně zoufalý pokus, jak se z té všivé situace vykroutit. Moc si nevěřil. „Tomu přece nevěříš… dal si rychle dvě a dvě dohromady a tak jsme se na ten dnešek domluvili. A můžeš na to vzít jed, že si policajti s tebou poraděj. Konec konců, už jsou na cestě…“ ve tmě se rozsvítil mobilní telefon. „Ano, jsem v porádku. Dveře do domu jsem nechal otevřené, jděte rovnou do mé pracovny… Díky.“ Chvilku bylo ticho a pak hajzl spokojeně dodal: „A pro pořádek, s ostatními, které jsi vykradl, jsme už domluvení.“ Ten jeho klid a věcnost ho přiváděly k šílenství. „To já ne, já nekradl, jen jsem občas dával tipy, nafotil jsem a…“ Došlo mu, co právě udělal. Takhle se podělat před takovou nabubřelou, prachatou sviní, která kdoví jak přišla ke svému majetku. Tak vlastně jakej je rozdíl mezi nimi. Rychle si vyhodnotil, co se stane dál. Strach mu zkratoval myšlenky a dál jednal jako krysa, kterou zahnali do kouta. Nahmátl v kapse pistoli. Tahle ráže na vzdálenost, která je dělila přece nemůže nikomu zle ublížit… Rozeběhl se ke dveřím a třikrát vystřelil směrem, kde tušil nepřítele. No, vystřelil… Tři praskavé zvuky… Ve tmě zahlédl záblesk a potom zaslechl jednu ránu. Podivil se. Věděl, že čtyři náboje nemohl mít… Nikdy nenabíjel víc… Ucítil prudký úder do hrudníku a ostrou palčivou bolest pod pravým ramenem. Tělo se pod nečekanou ranou roztočilo kolem podélné osy. Pistole mu vypadla z ruky. Najednou mu připadala hrozivě těžká. Nemohl ji udržet. Ucítil, jak upadl na záda. Sáhl si na místo, které ho bolelo jako sto čertů. Na prsty se mu napatlalo cosi tekutého, teplého a divně lepkavého. V místnosti se náhle rozsvítilo a on uslyšel kroky, které se rychle blížily, pak hlasy, které zvláštně zaplnily prostor, zahlédl černé uniformy a hlavy v kuklách… Zmatek, který kolem něj najednou panoval, pozoroval najednou se zvláštním klidem. Bylo mu všechno jedno, jen se mu chtělo prostě spát…

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)