Ředitelská rapsodie

Ernest Votruba byl kantor. Učitelem se chtěl stát celý život. Tuhle touhu měl podloženou rodem. Praděda byl středoškolským profesorem latiny a matematiky na gymnáziu. Miloval staré fotky, kde nestor rodiny stál v černém žaketu s bílou náprsenkou. Pečlivě upravený profesor s vynikající dikcí. Tak o něm vždycky mluvila babička.


Moderní doba sice odzvonila naškrobeným oblekům a dala volnost v učitelské ústroji, ale žák Votruba šel pevně za svým cílem. Vystudoval bez potíží, hrdě převzal červený diplom a umolousanou umístěnku do staré školy uprostřed menšího města, kupodivu v místě jeho rodiště, kde ovšem také lišky dávaly dobrou noc. S milým překvapením procházel nyní již učitel Votruba známé chodby a nakukoval do tříd, kde kdysi lapal vědomosti. Ve sborovně jej přivítaly známé tváře poněkud zestárlých učitelů, dnes kolegů, jako mladou, a hlavně nadějnou posilu sboru.

 

Jeho pedagogické nadšení bylo poněkud paralyzováno výší jeho prvního příjmu. Koukal tenkrát na výplatní pásku a nevěřil svým očím. Rychle si uvědomil, že pokud něco nezmění, bude muset dát vale svým snům a představám. „Tohle mi přece nestojí za to, abych vůbec ráno vstával do práce.“ Slabou náplastí na pochroumané sebevědomí mu byla přítomnost několika mladých učitelek a dvou starých mazáků, kteří patřili k oporám týmu a měli tak na háku jakékoli soudruhování. S bezměrným potěšením se žáčky nechali oslovovat „pane učiteli“. Na tento svůj protest byli náležitě pyšní. Protože to byli páni kantoři, systém jinak přísný byl v jejich případě poněkud neúčinný.

 

Votrubova hvězda pomalu, ale jistě v společenském žebříčku stoupala. Z části díky jeho přirozenému talentu, dílem zvyšujícímu se počtu těhotných kolegyň. Za ty pomalu přebíral jejich povinnosti, ale i části jejich příjmů. Nic moc, ale jak se říká, nemusí pršet, hlavně, když kape. Kapalo, naštěstí pro učitele, vytrvale. Něco je za něco. Drobný stres střídal další a další. Napětí talentovaný pedagog uvolňoval dobrým vínem čím dál častěji. Což se dlouho nedalo zatajit. Doba nazrávala ke změnám, a tak mu jednou řekli ve sborovně: „Kolego, tady se jednou zahrabeš. Máš na to buňky, podívej se kolem sebe a dej se na politiku.“ Než si to milý Votruba v hlavě porovnal, do školy vtrhla revoluce.

 

Ve škole se zrovna moc neučilo, a tak vymetal mítinky a shromáždění a setkání. Jako učitel byl poměrně oblíbený, a tak mu občas dali slovo a on s nevšedním nadhledem glosoval společenské dění, připravoval materiály na projevy vůdčích osobností, ve kterých ostře kritizoval, polemizoval a také nabádal ke klidu a smířlivosti. Mohli mu ruce utrhnou, až tak byl těmi agresivními vlky oblíbený. Ovšem po nějaké době vycítil, že do vysoké politiky prostě nepatří. Neměl na ni zkrátka ostré lokty, nebo také žaludek. Když se situace poněkud uklidnila a vlivná místa obsadily zcela nové tváře, dostal zčistajasna nabídku, aby ve své škole dělal ředitele. Okresní potentát mu podal ruku, promluvil o starých struktůrách a ujistil ho, že „…lidi ve škole tě mají rádi a stojí za tebou. Jistě, svého ředitele si zvolí sami, ale já vím, že to bude dobré. Jiného kandidáta, než jsi dnes ty, nemáme.“ Netušil, že oba staří bardi podobnou nabídku již s díky odmítli a zcela jasně se postavili za svého mladého kolegu. A tak se za pár hektických týdnů posadil Ernest Votruba do prostorné kanceláře ředitele školy.

 

Po týdnu ke své hrůze zjistil, že se sice změnily poměry, ale zůstaly hory vyhlášek, pokynů a nařízení, výnosů a předpisů, povinností, rozpočtových pravidel, ve kterých se horko těžko vyznával. S nelíčenou závistí pozoroval své nové podřízené, kteří s velebným klidem odcházejí ze sborovny do jednotlivých tříd. Po svém předchůdci, který si nyní užíval důchodových slastí, podědil vedle starostí také notně omšelou sedací soupravu a rozviklaný konferenční stolek. Sedačka se dala rychle upravit do polohy pro ležícího uživatele. Jako starý mládenec toho občas využíval, když si tu a tam do ředitelny tajně propašoval nějakou tu kapku proti smutku, neboť mnohdy nevěděl, kde mu hlava stojí.

 

Kapek přibývalo v přímé úměře množství nedostatků a problémů, které před sebou nešťastný Ernest valil jako hnojnou káru. Ve stavu, který se nehodil k jeho kantorskému řemeslu, se potom nechtěl potácet městečkem do podkrovního bytu, který mu kdysi vybavili jeho rodiče jako jeho zázemí. Matka, pyšná na kariéru svého potomka, mu takové momenty tolerovala a otcovy protesty utínala neproniknutelným argumentem: „Syn má prostě hromadu práce a nestíhá. Koneckonců, je dospělý a my jsme ho dobře vychovali.“

 

Ernest Votruba, nyní pan ředitel, svoji funkci mydlil, jak se dalo. Stres si hojil alkoholem stále častěji, ráno míval výčitky svědomí a doufal, že si jeho nočních terapií nikdo nepovšimne. Podepisoval, co mu dali k podpisu a spoléhal, že ho jeho podřízení jistě nepodrazí. Měl v zádech mocného spojence, který stále nezapomněl, jak mu byl Ernest v dobách jeho společenského vzletu pekelně užitečný.

 

Ráno se probudil a opuchlýma očima se snažil pomalu rozkoukat. „Proboha, kde to zase jsem?“ Nedovedl pochopit, co se vlastně děje. Mžoural do dne a koutkem oka zavadil o ztrestanou lahev whisky a dvě prázdné sklenky. Z viněty se šklebil zlatý kohout a do okna se dralo ranní sluníčko. „A do prčic!“ ulevil si a snažil se posadit na sedačku. Když se mu to povedlo, prohrábl si rozčepýřené vlasy. Spíše než je, chtěl urovnat svoje myšlenky. „Já jsem se zase včera ožral jako to prase.“ Rozhlédl se. Byl sám. Na víc se v té chvíli nezmohl. Spal v ředitelně. Vstal a hodně vlnivou chůzí se dostal k umyvadlu. Otočil kohoutem a zadumaně spíše vnímal, než poslouchal, sykot proudící vody. Potom ji chytal do dlaní, hltavě ji pil a zoufale se snažil přepít pachuť všeho, co včera v jisté formě zoufalství vypil.

 

Měl příšernou žízeň. Nejraději by do umyvadla pod ledovou vodu položil celou hlavu a šel by se dospat. Místo toho mrkl na hodinky. Šest ráno. Žaludek se mu sevřel. „Mám dvě hodiny na to, abych se srovnal. Zrovna dneska musím učit první dvě hodiny matematiky. Chcípnu.“ Bloumal po kanceláři a snažil se ji poklidit. Marně. Došlo mu, že přenáší vypitou lahev jen z kouta do kouta. Nakonec alespoň otevřel okno. Do místnosti proudil vlídný vzduch a kyslík se řediteli zakusoval do všech pórů jeho kůže. Připadal si jako ještěrka, která se uprostřed paseky vyhřívá na kameni, aby měla energii na celý den. Potom měl jen jednu myšlenku: „Proč jsem se vlastně takhle zřídil???“

 

Bylo toho na jednu nepřipravenou hlavu docela dost. Kontrola stíhala kontrolu a nakonec, protekce – neprotekce, ho úředníci školní správy postavili před velmi nepříjemnou skutečnost. Sečetli chaos v účetnictví, za které odpovídal a kterému nerozuměl, binec v evidencích a inventurách a vyšel jim schodek v nelichotivé výši čtyř set tisíc Kč. Označení schodek použili až po mohutné intervenci lokálních vlivných přímluvců, kteří se stále cítili být Votrubovi zavázáni. Mrknul na zprávu, která se zázrakem udržela na desce jeho pracovního stolu. Bylo mu jasno.

 

Seděl v průvanu a s pocitem totální bezmoci pročítal výsledky kontroly. Docházelo mu, že pod laskavým slůvkem jako je „schodek“ se ukrývá krutá pravda.  Hlavou mu táhlo: „Máte mamko, pane řediteli. A jste na to docela sám.“ Navíc pochopil, že se z toho musí dostat rychle a sám, že má poslední šanci, jak se z té šlamastiky ven. Tentokrát bude muset použít jiné prostředky, než které mu nabízí lahev alkoholu. Počkal na rozumnou dobu. Kdo by taky z podnikatelů fungoval v tuhle nekřesťanskou dobu. Půl osmé… Rozhodl se pro první pokus a měl štěstí. Jeho kumpán z včerejší noci byl vzhůru: „Co otravuješ takhle po ránu, sosáku???“ Naštěstí z tónu bylo jasné, že je kamarád z mokré čtvrti v dobrém rozmaru. „Ty čuně, ty jsi se zase vytunil…“ Ředitel měl co dělat, aby vrátil míček na druhou stranu tohoto pomyslného kurtu: „Nějak se nám to vymklo z rukou, co… S tebou bumbat je prostě zážitek. Místo truhlařiny bys měl provozovat kalírnu…“

 

Chvilku se navzájem pošťuchovali a potom Ernest zvážněl. „Kámo, mám problém… nějak se mi v účtech nadělalo schodiště…“ Načež si povzdechl a přiznal: „Brácho… mám prostě na krku manko…“ Vyslechl si litanie na téma nezodpovědnosti, lehkomyslnosti, naivitě a totální vypitóze. „Ty rumová nádobo,“ hlaholil telefon, „vždyť právě o tom jsme včera chlastali. Jenže než jsi se dostal ke konkrétní částce, chrochtal jsi jako Holanďan. Tak povídej, jak to máš vymyšleno?“

 

Votruba se už mátořil: „Pro začátek bych potřeboval dohledat padesát tisíc… jako vybavení učebny na pracovní výchovu…“ Chvíli bylo ticho a potom ředitel uslyšel klidné a vyrovnané: „To by neměl být takový problém. Spolupráce byla nejednou jasná. „Já pomůžu se studiemi pana synátora,“ ujistil kantor svého partnera, „no nakonec pro tebe zůstane za námahu padesát tisíc…“ Taková protislužba má zcela jistě svou hodnotu. Do tří měsíců byl schodek pěkně vyhlazený a svět se točil dál. Leč tato zkušenost pedagoga Votrubu vůbec, ale vůbec nepoučila…

 

Na konci školního roku, zrovna, když v rámci finančních úspor, rozdával pan ředitel na prázdniny svému pedagogickému týmu výpovědi, zůstala v kanceláři jeho ekonomka a podívala se mu přímo do očí: „Nesmíte se zlobit, pane řediteli, ale já se na rozdíl od ostatních po prázdninách nevrátím. Nenechám se totiž tahat po soudech.“ Votruba jen nechápavě povytáhl obočí. „Proč si to myslím? Pane řediteli, tady jsem vám vypracovala takovou výroční zprávu. Když se s ní seznámíte, jistě mne pochopíte. Přeji vám hodně zdraví, pane řediteli. Na shledanou… raději sbohem…“ Zavřela dveře a ředitel zůstal sedět sám.

 

Vytáhl lahev osvěžení a začal číst. Položky: mobilní telefony, sim karty, úhrada pohonných hmot, úhrady z butiků, dobíjení kreditů, účty z restaurace… Věděl, odkud vítr vane. Vedoucí ekonomka se s ním do krve hádala, a vše zaplatila ze školních fondů až po písemném příkazu. Dočetl až do konce. Je to potvora. Zpracovala to dokonale. Dopil zbytky. Cítil, že mu zase hoří účto, ale mnohem více mu hořela půda pod nohama.

 

Částka, kterou musel zahladit, nebyla nikterak katastrofální. Banálních sto litrů. To zmákne levou zadní. A prvního září přijme na místo ekonomky nějaké mladé střevo po škole, které dá solidní peníz a utáhle ji na vařenou nudli. „Kámo, do toho už nejdu,“ překvapil ho kamarád od dřeva, „to by už bylo dost vokatý. Zkus to jinak.“ A poradil. Do dvou měsíců byla účetně vybavena nová počítačová učebna tak dokonale, že i pan ředitel měl solidní provizi. Všichni bylo spokojeni. V ředitelně se občas pořádaly obchodní porady a sněmy spřátelených firem a firmiček.

 

Ředitel přespával ve své pracovně častěji a častěji. Podle oprav a investic základní škola vzkvétala a patřila k top školám okresu. Jenže v malém městě se prostě nic neutají. Tím spíše, že se prosáklo, že právně mladistvé, leč stále školou povinné žačky docházely na doučování k panu řediteli zrovna v době pracovních porad. Že jejich školní prospěch se výrazně zlepšil a vedle vynikajících známek žačky používaly drahé mobilní telefony, což neuniklo jejich bedlivým rodičům.

 

Prvního září do ředitelny, kde dospával kantor Votruba svoje mimořádně vyvedené doučování z předchozího večera, vstoupila velmi interesantní bruneta. Otevřela okno a očichala lahve, které stály na konferenčním stolku. Ocenila, že spáč má vkus a kvalitní výběr. Posadila se do křesla a trpělivě čekala, až bude pan ředitel schopen konstruktivní komunikace. Trvalo to déle, než původně odhadovala. Ale nemarnila čas. Svolala si všechny zaměstnance, prolétla inventarizační zápisy a informovala, úředně řečeno, příslušné policejní orgány o aktuálním stavu školy, který už dávno neodpovídal situaci, jaká kdysi panovala v důstojném vzdělávacím ústavu. Z rozkládací sedací soupravy se nejprve ozvalo chlapské zanadávání a potom poměrně korektní zhodnocení situace: „Votrubo, ty dobytku, ty jsi se zase zboural jako mužik…“ Dál se nedostal.

 

Z místa, kde obvykle sedával on, se k jeho zděšení ozval sametový alt s jemným, leč vášnivým, drnčivým „R“. „Dobré ráno, pane magistře. Věnujte mi, prosím, trochu svého času. Ráda bych vás seznámila s některými okolnostmi, které se vás i mne tak trochu týkají.“ Magistr Votruba se vykulil ze svého ležení a cítil se v nastalé situaci poněkud nesvůj. Triko s krátkým rukávem neurčité barvy měl vyhrnuto nedůstojně vysoko, obličej mu hyzdil vzorek potahu sedací soupravy, povolený opasek s rozepnutým zipem kalhot rozhodně nepůsobil přitažlivě.  Zejména v kontrastu s perfektně upravenou návštěvnicí. Votruba nebyl schopen překvapením mluvit, a tak jen seděl.

 

„Dovolte mi, abych se představila. Doktorka Pechová. Musím vás informovat, že jste byl zřizovatelem k dnešnímu dni odvolám z funkce ředitele zdejší základní školy. Jsem oprávněna vás s tímto stavem seznámit, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že dnešního dne tuto školu přebírám já. Potřebnou agendu přinese za chvíli zástupce zřizovatele, který dohlédne na řádné předání budovy a veškerého inventáře. Komise se dostaví později.  Nicméně již nyní mám zjištěný závažný nesoulad mezi inventurními zápisy, doklady o investicích a opravách…“ Doktorka Pechová přestala mluvit. Bývalý ředitel Votruba totiž usnul. Kupodivu, tentokráte úlevou. Tušil, že by další školní rok ve zdraví nepřežil.

 

K policejnímu výslechu se dostavil sám. Převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, které se hemžilo tolika paragrafy, že se v nich nevyznal. Obhájce odmítl. Jen strojově odpovídal. Podle pravdy, nebo podle toho, o čem byl přesvědčený, že je pravdou. Popsal, kolik fiktivních faktur musel vyřídit, aby skryl chyby v účetnictví.

 

Vypověděl o provizích, které mu touhle černotou zůstaly za nehty a jak s těmito penězi naložil. Jeho odchodní přátelé se nestačili divit, jak klidně spolupracuje. Nerozporoval ani jedinou korunu, nepředstíral poškození nebo likvidaci nábytku učeben, který ovšem nebyl nikdy dodán, neuváděl, že by snad mohlo jít o platby předem za ještě nedodané zboží. Mluvil jako kniha, že i vyšetřovatel nestačil zapisovat.

 

Jen v jednou se kantor Votruba zarazil. To když se měl vyjádřit ke svým doučovacím hodinám. „Tohle po mě nechtějte. Ano, doučoval jsem některé žákyně, ale to je vše, co k tomu mohu uvést.  Víte, jsou to mladé holky a já jim nikterak nechci komplikovat start do života. Nikdy jsem jim nic nekoupil, a to ani mobilní telefony, nebo sim karty, prostě nic takového. Všechno jsem použil jen pro svoji osobní potřebu. Pane vyšetřovateli, myslete si, co chcete, ale takhle to zapište. Škody jdou prostě na můj vrub a já se k nim hlásím. Ano, finanční prostředky, které jsem měl k dispozici jsem použil v rozporu s jejich určením. Já je prostě zpronevěřil. Ty holky, nechte na pokoji.“ Nikdo s ním nehnul. Smířeně podepsal vše potřebné a odešel domů.

 

K soudu se kdysi talentovaný učitel Votruba nedostavil. Těsně před zahájením hlavního líčení onemocněl. Nezdravý životní styl spolu s ředitelskou funkcí, která mu přinesla víc zmaru než spokojenosti, si vybral svou daň. Ležel v nemocnici, kde mu postupně selhávaly životně důležité orgány. Snad k němu byl osud milosrdnější než naše světská spravedlnost.

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)