Marie

V tom nedělním odpoledni bylo ve vesnické hospůdce rušno. Kdysi tady byla obecná škola, kterou okresní hejtmanství necitlivě zrušilo. Prý pro nedostatek žactva. O několik let později, co obecní majetek bez užitku chátral, se nakonec obecní radní dohodli, že si tam vybudují malou hospůdku. Měli cit pro své voliče a věděli, že vesnice bez obdobného svatostánku není prostě k bydlení. Šenkýř tam občas u pípy stojí jen tak. V koutku sedí pár štamgastů, starými kostnatými prsty objímají své sklenice a ucucávají z nich řádně ošetřenou jedenáctku. Nemluví. Sedávali spolu ve škole. Tak proč to měnit.


Za těch osmdesát let, co se znají, si řekli vše důležité. Ale rozumí si, jako nikdo jiný. Stačí jediný pohled a člověk pochopí, jak moc. Ovšem dnes je v šenku popravdě hlučněji než obvykle. Vedle stolu s dědky, kteří mají svůj servis zajištěný, okupuje prostor omladina, no a u čepu zaujali svá místa rozšafní tátové středňáci. To aby se pro pivo mohli jen natáhnout, a příchozí lufťáci se musí rozeběhnout a vyhledat si volná místa u jednotlivých stolů. Takhle jsou prostě generacemi rozdané karty. V téhle době je většinou sychravý podzim, ale prastará kamna, která kdysi vytápěla jednu místnost pro patnáct žáků, se dnes moc namáhat nemusí. Slunce náhodou využívá zbytky sil a hřeje, snad aby na něj ta jeho lidská havěť v blížící se zimě nezapomněla. Tak počkejme, až hostinský dosype další uhlák. Snad se dozvíme, co se vlastně stalo.

 

„Dobrý den vespolek.“ pozdravil ve dveřích pravověrný starousedlík Linka, novinář, co se dlouhou dobu živí psaním sloupků i soudniček. „Tak vás vítám, pane Linka,“ přivítal ho od šenku hostinský, „dneska jste slavnej, jen se podívejte. Ten váš článek jde z ruky do ruky. Tak se u nás posaďte a jako obvykle, že ano…“  Linka se kradmo rozhlédl a viděl, že všechny noviny, které otiskly jeho soudničku byly mezi hosty pěkně v oběhu.

 

Posadil se na své místo a sotvaže nahmátl na nálevním pultu svou sklenici, pronesl: „Maruška Stejskalová, co jsem o ní psal, to je moc smutnej lidskej osud. Ona nikdy neměla štěstí na chlapy. Byla vždycky tak trochu jiná. Pro každýho mužskýho by se rozdala a vždycky na to dojela.“ Noviny v šenku rázem došustily. Od kulečníkového stolu, kde si své šťouchy v nedělním odpoledni trénovala partička mládežníků, to najednou zaburácelo: „Taky má doma parchanta…“

 

Linka si hřbetem ruky otřel z horního rtu pivní pěnu a prsty projel koutky úst. Než se šenkýř, který nikdy neměl rád ve svém podniku vády a rozbroje, nadechl, aby mládence umravnil, tak ho věkem zkušený Linka předběhl: „To sice má,“ prohodil přes rameno směrem k rýpalovi, „ale to vůbec nic neznamená.“

 

Mládenec se nechtěl jen tak vzdát.  Opřel si dolní konec tága o špičku boty a s nadhledem prohlásil v domnění, že znalci života vyrazí případné argumenty z ruky: „No a teď má na rukou krev, pane Linka, vždyť o tom sám píšete…“

 

Omladina u stolu jako na povel ztichla. Hostinský, co zrovna leštil pivní sklenice, byl zvědavý, ostatně jako všichni, jak s takovým tvrdým argumentem zasloužilý veterán naloží. Dával si při té práci záležet. Mhouřil u toho levé oko, každý kus skla zvedl proti očím a využívaje sporých slunečních paprsků, zkoumal kvalitu své práce. Udělal za pípou při tom leštění demonstrativně pár kroků zpět směrem ke stolu středňáků, aby dal najevo, komu bude v názorech stranit.

 

Sloupkař si mezitím jen náležitě přihnul. Pak znovu obřadně odstranil chmelový knír a rozšafně položil sklenici na porcelánový tácek. Její dno o něj cinklo jako zvonek někde v zákristii. Linka se jen mírně na židli pootočil ke kulečníkovému stolu, to aby nebylo pochyb, komu že to právě odpovídá, a kupodivu smírně prohlásil: „To záleží, jak si ten článek vyložíš. A pak, nesuď nikoho, abys sám nebyl souzen. Já ti, venkoncem, rozumím. Vždyť o životě víš, zatím, no, abych nebyl příkrý, jen to dobré.“ Načež se rozhlédl po svých sousedech: „No nemám, sousedé, nakonec pravdu?“ A protože se šenkem rozlehlo souhlasné mručení, nebylo třeba dalšího vysvětlování.

 

Mládenec nevyslovený názor většiny respektoval. Popadl tágo do obou rukou a než se pustil do hry utrousil: „No, snad jsem tolik neřekl, pane Linka…“ Ten jen smírně pokýval hlavou. „Já jsem celý ten případ sledoval. A ani se mi o něm nechtěl moc psát. Vždyť se to všechno událo nedaleko. Ale protože mě to živí, tak jsem se do toho nakonec pustil…“

 

Sedlák Stejskal patřil v obci k váženým sousedům. Jak majetkem, tak přístupem ke svým lidem. Neváhal děvečce, která u něj pracovala snad od doby, kdy dostala ve škole poslední vysvědčení, vystrojit parádní veselku. Pomáhal stavět obci školu a staral se o její provoz ve školní radě.  Svoje děti miloval nade vše, a tak té své nejstarší, Marii, ani moc nebránil, když se v čerstvých osmnácti letech zakoukala do mladého havíře, který si ji namluvil jednu neděli na tancovačce. Byl to vdovec a rodem pocházel z vedlejší vsi. Sedlák doufal, že se snad postaví ke gruntu, ale zeť měl, jak vždycky tvrdil, na severu dobře placenou práci, a pak, z dědictví po nebožce ženě postavil malý domek. A tak si po svatbě Marii odvezl k sobě. Pár roků o sobě nedala vědět, ale když od ní přišel telegram, že se jí narodila dcera. Stejskal na nic nečekal a vydal se na cestu, aby viděl svou vnučku.

 

Byla to opravdu holka jako růže, radost pohledět. Jenže když se podíval na její mámu, tak mu něco neštymovalo. Moc dobře si všiml, že toho moc nenamluvila a stále se ohlížela ke dveřím, jako by se něčeho bála. Ten její nebyl v té době doma. Snad byl na šachtě… Když už skoro odcházel, vzal jí za ruce a podíval se jí zpříma do očí. „Jsi tady šťastná?“ Zavrtěla hlavou a posadila se vedle dětské postýlky. Zadívala se na spící princeznu a potichu vyprávěla: „Není doma, tatínku. Nikdy nebude doma, když sem přijedete. Minulý týden ho odvezli k soudu…“

 

Sedlák bych chlap jako hora, ale musel si na to sednout. Pohladil svou Marii po rameni a co nejvlídněji ji nabádal, aby mu řekla všechno. Ani se na něj nepodívala: „Po svatbě se změnil. Práce, hospoda, ženské. Když přišel domů, muselo být naklizeno, navařeno. Najedl se a padl do postele. Byla jsem tady uvázaná jako na provaze. Když jsem si tady trochu zvykla, lidé mi pokradmu vyprávěli, že se nebožka s ním tak dlouho trápila, až se nakonec otrávila.

 

Na to, že je po smrti prý přišel až za tři dny, když se dostal z flámu domů. Bylo kolem toho pozdvižení, dokonce ho kvůli tomu na pár dní zavřeli, ale nakonec se nad tím vším zlem zavírala voda. Když se vrátil, nikdo o něj nestál. Tak prodal, co mohl, popadl, co mu zůstalo a zmizel. Nikdo toho neželel. Postavil si domek o pár vesnic dál a sekal latinu. Lidi mají krátkou paměť, a tak se nakonec na vše zapomnělo.“ Marie si oddechla.  „Nebylo to tady k žití, ale vracet se zpátky, tam k nám… Já jsem vám nechtěla dělat hanbu. Jak jsem to viděla u vás doma, tatínku, v dobrém i ve zlém…“

 

Linka se na krátký čas zamyslel. Něco jiného je vzít si mustr ze soudního přelíčení, a pak psát, ale jak jde o osobu, kterou docela dobře zná, to musí každé slovíčko pečlivě zvážit. „Inu, popravdě řečeno, toho zlého bylo mnohem víc než toho dobrého. Marie byla, a ještě stále je, pohledná ženská. No, zkrátka a dobře, padla do oka mládenci, který dělal tam u nich na šachtě. Ale ne dole, byl to inženýr, a pokud vím, snad i nějak v přízni majitele těch dolů.

 

Vždycky si k ní našel cestičku a podle všeho ji měl opravdu rád. Já vím, řeknete si, vdaná ženská, má mít rozum. Jenže někdy se to tak prostě stane. Doma kořala a násilník a vedle toho mužskej, který byl jeho pravý opak. Tak se potom nedivme, že se ti dva do sebe zamilovali. No pochopitelně, dlouho se to nedalo utajit. Tím spíše, že s ním Marie čekala dítě. No a jak to nakonec mohlo dopadnout. Jakmile se to ten havířskej poděs domákl, počkal si na inženýra tam, no někde u šachty. Servali se spolu jako koně. Když inženýr zůstal bez sebe ležet na zemi, tak ho ve vzteku shodil do řeky. Vylovili ho za pár dní… To už byla v důlní kanceláři pěkná spoušť. Policie na nic nečekala a no, zkrátka, raubíř byl nakonec rád, že nedostal provaz.“

 

Když novopečený děda všechno vyslechnul, dlouho se nerozmýšlel: „Sbal se, tady už nemáš co dělat. Já svoje děti ve srabu nenechám. No nekoukej. Stejskalovi nějaký ten lidskej škraloup snesou. Koneckonců, kdo občas nemá z ostudy kabát.“ Vděčně se na něj podívala, ale potom jen špitla: „Ta moje holčička nemá tátu…“ „Ale je ze Stejskalů!“ Opustila vesnici, kde zažila málo štěstí, s lehkým srdcem. Jen se cestou naposledy zastavila na hřbitově.

 

Lidi v obci Marii většinou vlídně přivítali a těch pár dobroduší, které se potajmu ušklíbaly, nestálo za delší zastavení. Za pár měsíců se ostatně mluvilo o něčem úplně jiném. Dcerka rostla jako z vody a když šla v září do první třídy, i ten největší škarohlíd už nevěděl, že má její máma za sebou rozvod od stolu a od lože. „Však tomu všichni rozumíte. To už byla Marie vdaná za hostinského, kterému zůstali po nebožce na krku dva kluci. Byl to svazek více z rozumu než z lásky, ale vypadalo to, že si ti dva spolu rozumí a že jim to v manželství klape. Vsadil bych se, že klapalo. Hostinský byl na svoji novou rodinu pyšný a žil jen pro ni.“

 

Sedlák Stejskal byl spokojený. Holky jen kvetly a hospoda praskala ve švech. Jenže osud si vymyslel změnu. Hostinský byl dříč a na nějaké to píchnutí dlouho nedbal. V neděli o tancovačce to už nevydržel a skácel se v kuchyni na podlahu. Vezli ho do špitálu, jak nejrychleji mohli. Bylo moc pozdě. Doktoři mohli jen napsat, že umřel na prasklé slepé střevo. Marie si připadala jako zakletá. Zapřela se a hospodu udržela. Pro svoje děti. Vzala si za své i ty mužovy. A vychovávala je všechny stejně. Linka se natáhl po další sklenici. To už omladina u stolu nešťouchala, ale poslouchala jeho vyprávění. „Takhle jste to asi ještě neslyšeli, viďte, mládežníci…“

 

Vesnickému kováři se po letech vrátil ze světa synek. Sloužil prý někde v Haliči. Říkal o sobě, že je rezervník od hulánů. Šestý pluk to měl být. Rozkoukal se a stál tátovi k ruce a rychle se v řemesle doučil, co díky cestování zapomněl. Táta ho lenošit nenechal. Synek, to zní moc hezky, popravdě mu táhlo na Kristovy roky, ženu a děti neměl, přes den tahal v kovárně měchy a večer vysedával v hospodě a pokukoval po hostinské. Moc toho nenamluvil a vlastně si ostatních v šenku nevšímal. Když s řemeslem skončil starý hrobník, moc se nerozpakoval a nabídl se obci, že to vezme za něj. Nastěhoval se do takového starého domku vedle márnice… byl to takovej divnej pavouk.  Kolik vlastně Marii bylo? Tak pětatřicet. A už dlouho žila sama. Mužští za ní pálili, ale nikoho z nich si nepřipustila k tělu. Asi se jí líbilo, že tenhleten chlap jako hora ji neuháněl, nebo čert ví, co v tom bylo. Zkrátka, začali spolu žít, jak se říká, jen tak, na psí knížku.

 

No to bylo zase pro spořádané občany sousto. Ženské se nad tou sodomií křižovaly, chlapi mrmlali, jednak aby měli doma klid a taky proto, že „hrobníkojc“ záviděli. Jo, jak se to dostalo na světlo boží, bylo pár dní v hospodě prázdno, za čtrnáct dnů se pár hostů zase objevilo a do měsíce šenk zase praskal ve švech. Lidi si prostě zvyknou a dobře ošetřené pivo nějakou domácí bryndou nenahradíš.

 

Hrobník už do hospody nechodil, dělal si svoje a když neměl náladu, ustlal si na hřbitově. Kluci po nebožtíkovi byli z domu v učení a z malé princezny vyrůstala moc pěkná slečna. Občas mámě pomáhala v šenku a hosté si ji nemohli vynachválit. Na neveselé povolání partnera matky si rychle zvykla. Nikdy jí neubližoval, choval se k ní vlídně. Počkala, až se u nich staví na večeři a najednou se mezi sousty zeptala, proč vlastně s nimi nebydlí natrvalo. Jen se na sebe podívali. „Mysleli jsme, že by ti to vadilo.“ Ujistila je, že vůbec ne.

 

No, a tak se časem ze starého mládence stal manžel a z hrobníka hospodský. Život je prostě změna. Hospodský byl jako dříve stejný nemluva, ale nikdo si nestěžoval. Jak by taky mohl. Veškerou práci za něj udělala žena. Jen postával za výčepem a občas si zavdal dobrou slivovici, topil v kamnech a dělal těžkou práci. Tak to alespoň Marie říkala tátovi, který občas přišel na táčky, ale hlavně za vnučkou.  Měl ji rád, a tak to bral. Dobře věděl, že v kamnech topí hlavně v zimě. Těžká práce? Postavil se k formanskému vozu a sledoval, jak do sklepa forman shodí sudy s pivem. Táta vždycky jen pokýval hlavou a smířlivě dodal: „No vždyť já vím, Maruško…“ A pro sebe si dodával: „Snad ta holka ví, co dělá…“  Věděla.

 

Věděla, že musí udržet živnost. Za každou cenu. Muž postupem doby vysedával u lahve slivovice a občas postával za výčepem. Nějaká kamna a těžká práce mu už nic neříkaly. Když na to náhodou přišla řeč, snažila se být co nejstručnější: „Táto, s chlapem je to těžké, ale bez něj ještě horší…“ Ten to už nevydržel a co nejklidněji pronesl: „Je to tvůj život. Do toho ti nebudu mluvit. Ale vyřiď mu, že jakmile na tebe, nebo děti sáhne, tak si ho podám.“ Vděčně se na něj podívala. S tím svým chlapem to měla čím dál horší. Přišel do šenku, nalil si dva, tři panáky a s nimi pak vysedával na záhrobci. Marie mu vyčetla: „Ty už nemáš ani potřebu alespoň předstírat, že mi pomáháš…“ Sotva za sebou zavřela dveře, jen pil jak Dán. Otci by to z hrdosti nepřiznala… už jeho chování prostě nesnášela. Jakmile mu jeho opice seděla pevně za krkem, vyváděl psí kusy.

 

Vrcholem bylo, že v takových chvílích jako by si vzpomněl na svoje minulé povolání a k obveselení všech okolo se odpotácel na hřbitov a tam vyspával. Ostuda jako řemen. Marie mu, aby zabránila katastrofě, prostě zatrhla přístup do šenku. Za dveře mu postavila lahev, aby nechodil mezi lidi. Dodržoval to. Cítil se ponížený, moc dobře věděl, že si z něj chlapi dělají legraci. Jenže měl problém, se kterým si prostě nevěděl rady. To, že by se snad někomu svěřil, nepřipadalo v úvahu. Jeho nevlastní dcera mu před očima rostla do krásy. A právě ta zvláštní, a přitom naprosto přirozená směsice její dětské naivity a dospívajícího těla, byla prapříčinou všech jeho nesnází, potíží a muk.

 

Vůbec si nerozuměl, tápal ve svých pocitech, hlídal si pečlivě každý svůj pohled, každičké slovo, bránil se být s ní, byť jen na okamžik sám v jedné místnosti, trestal se za myšlenky, které ho napadaly a nenáviděl se pro svou touhu alespoň se jí dotknout. Žárlil na každého, kdo se na ni jen podíval, nesnášel ty chlapské řeči v šenku, když o jeho dcerce mluvili už polohlasem jako o pohledné ženské. Vždycky je okřikl. Vždycky to pomohlo. Tenkrát je zase poslouchal a krev se v něm pomalu začínala vařit, jenže než se nadechl, přistoupil k nálevnímu pultu jeden ze štamgastů. Poznal, že se blíží katastrofa.

 

Chtěl situaci nějak uklidnit, a tak pěkně nahlas pronesl: „Nechte toho, sousedi. No tak má doma pěknou dcerku. Takovou si musí hlídat.“ Nechal si nalít štopečku. Řeči kupodivu přestaly. Spokojen, jaký je diplomat, se naklonil k hostinskému a aby to nikdo jiný neslyšel, dodal: „Snad jí nechceš jen pro sebe, ty kaňoure.“ Poslal slivovičku za kravatu a spokojeně odešel na své místo. Nestačil si všimnout, že hostinský byl najednou bílý jako křída a do minuty zmizel. Měl strach, že se snad něčím prozradil. Od té doby se za pultem objevoval čím dál méně. Proto se utíkal vyspat na hřbitov, proto pil jak duha. Věděl, že ho žena neopustí, ale moc dobře pochopil, jak moc ho kvůli jeho pití nenávidí. Kolotoč, ze kterého by neuměla vystoupit i mnohem silnější nátura, než byla ta jeho.

 

Bylo léto. Seděl na zahradě a přemýšlel, co bude dál. Hospoda měla v ten den zavřeno a žena odjela ke svému otci, který náhle onemocněl. „Přijedu pozdě,“ oznámila manželovi, ačkoli myslela, že jemu to bude celkem jedno, „otec potřebuje vyprat a poklidit.“ Nečekala na reakci a zmizela. Stačil jen do prázdna něco odpovědět a pokračoval dál v tom svém přemýšlení. „Přijedu pozdě“ znamenalo, že přijede brzy nad ránem. Utahaná jako kotě, ale spokojená, že je o otce postaráno. Venku se smrákalo. Nechtělo se mu domů. Najednou se v okénku, které vedlo do místnosti s vanou a koupelnovými kamny, slabě rozsvítilo. Přiblížil se k nim a opatrně skrze tabulky skla nahlédl dovnitř. Zatajil se mu dech.

 

Dcerka, dost nedbale zahalená bílým prostěradlem si právě klekla k topeništi, zapálila třísky a sledovala zlatavé plameny, které se rozlézaly po naštípaném dřevu. Chtěla, aby se rychleji rozhořely, a tak nechala dvířka otevřená. Podívala se na petrolejovou lampu. Aby ušetřila olej, stáhla její knot na maximum. Místnost pak osvěcovala udivující kombinace dvou ohňů. Jejich jinak zcela nesouměřitelné plameny vytvořily scenérii, od které otčím nemohl odtrhnout oči. Připadala mu jako by byla z pekla. Nemohl odejít. Dívka vzala lampu a poté ji postavila do okna, kterým se díval. Skrčil se. Snad si ho nevšimla.  Když se odvážil znovu nahlédnout do okna, viděl díky světlu lampy spíše siluety. Stála nahá ve vaně.

 

Její nezpochybnitelné ženské tvary mu zatemnily úsudek. Dlouho potlačovaná touha najednou vytryskla v nezvladatelném proudu. Jako ve snách vstoupil do koupelny. Udiveně se na něj podívala a podvědomě sáhla po prostěradle, pod kterým se snažila najít úkryt. „Co tady děláš?“ O jeho úmyslech nešlo pochybovat. Chvíli se mu bránila, přesvědčovala ho, že se dnes matka vrátí domů dříve než jindy, prosila ho, aby jí neubližoval, ale povalil ji na studenou zem a zmocnil se jí jako zvíře. Nedbal na její prosby, ani volání o pomoc.

 

Marie dnes měla vše hotové mnohem rychleji než obvykle. Otec už usnul. Pohladila ho po tváři, vše, jen pro svůj klid, naposledy zkontrolovala a odjela zpět. Bylo ji divné, že nikdo není doma. Potom zaslechla ze zadní části domu dceřino zoufalé volání o pomoc. Problesklo jí hlavou: „Ten můj zase chrápe na hřbitově… Proč já s ním vlastně jsem…“ Popadla sekáček na maso a letěla do koupelny. Viděla tu spoušť, chlapa, který znásilňuje její dceru, ubližuje bytosti, pro kterou by obětovala i svůj život. Vrhla se na něho jako litice a v naprostém zoufalství ho udeřila do hlavy…“

 

Novinář přestal vyprávět. Potom si jen povzdechl. „Jak jsem říkal na začátku. Marie neměla štěstí na chlapy.“ Podíval se směrem na omladinu, která si nedovolila ani špitnout. „Tak vidíš, mladej. Nikdy nikoho neodsuzuj, když znáš jen to málo, co si přečteš v novinách…“

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)