Bloger a Ona

Seděl doma u prastarého počítače. Zkoušel, jen tak, napsat pár řádek. Ne že by to byl nějaký extra spisovatel, který v potu tváře denně odhání nakladatele ode dveří vidlemi, to ani náhodou ne. Bavil se psaním svého blogu a nikdy se nechtěl podívat na počítadlo, které zaznamenává počet návštěv. Co kdyby zjistil, že ty jeho věty nejsou ke čtení.  No co, někdo sbírá zbraně, auta, známky, každý máme nějakou tu úchylku… Jenže dneska to bylo prostě jiné. Dneska mu to šlo jako psovi pastva, ale on to prostě prostě musel překonat.


 

Ten příběh se udál nedaleko, tam, kde jen rodáci rozeznávaly obrysy starého města, které pomalu mizelo pod nekompromisním útokem času, developerských projektů a bláznivých nápadů městských architektů. Jen několik ulic a postranních uliček těm budovatelským nesmyslům ještě odolávalo za vydatné pomoci svých obyvatel, kteří nehodlali připustit jakékoli změny k horšímu. Právě v takových končinách funguje, čas nečas, snad pět set let malá, kouzelná hospůdka, která přechází jako rodinné dědictví z táty na syna.

 

Ve svém rozlehlém podkroví ukrývala velmi vydařenou, lehce tajuplnou mansardu. Půvab a výhled z okna dokonale vyvažoval nepohodlí, které musel nájemník strpět, když využíval střídmě vybavené, leč útulné sociální zařízení, které bylo umístěno v jakémsi mezipatře. Bydlení to zcela jistě nebylo pro každého.

 

Hostinský bral s nadhledem, že se nájemníci často střídali. „To podkroví,“ říkal na oko velice vážně, „si totiž své lidi vybírá samo. Kdo se mu znelíbí, toho prostě nesnese.“, když předával klíče dalšímu zamilovanému páru, který se stěhoval z místa na místo.

 

Když šlapali po schodech vedoucích pod střechu, v rukách táhli svých pár otlučených kufrů, tak se za nimi celou dobu díval, přimhouřeným okem je měřil, a pak si spokojeně pomyslel: „Tak tedy vás dva si vybralo…“ Docela ho ta jeho hra na vybíravou mansardu bavila. Vždycky dovedl předem odhadnout, jak nájemníci pořídí… Ovšem, tihle dva byli už od prvního pohledu jiní. Ona byla holka jak obrázek, černé havraní vlasy na ramena, oči černé jako uhle a na rtech permanentní úsměv. Jen málokdo by jí hádal jejich jedenatřicet let. Anděl s tajemnou minulostí. Poděs do tancování, nestálá, dobrodružná povaha, inu, ze znamení vah, nadaná bezbřehou fantazií.

 

V té době tančila v domech nevalné pověsti, o jejích příjmech by zapšklý estét hovořil s krajním sebezapřením. Ten její mládenec měl být umělcem. Třeba komediantem, nebo muzikantem, anebo malířem. V zimě v létě prostovlasý, rozevlátý i ve snech a od přírody veselý chlapík. Poznali se na ulici, kde On s partou kumpánů válel na kytaru. Melodie a hlavně nálada, která kolem nich panovala, byla tak nakažlivá, že od jejího podupávání k malé taneční kreaci, kterou vedle nich Ona vystřihla, nebylo daleko.

 

Slovo dalo slovo a od té doby se od sebe neodloučili déle, jak na pár hodin. Kdo by hádal, že byl od té své lásky o deset let mladší, když to mezi nimi tak nádherně jiskřilo. Nikdy se neptal, kam jeho láska občas na noc jezdí. Peníze moc neřešil, prostě když se nedařilo, dovedl vydělat peníze i jinak, než muzikou. Vykládal vagóny, uklízel, kde bylo potřeba, makal v nedaleké pekárně. Nebo hrál dole v hospodě pro hosty a měli o jídlo postaráno. Seděli vedle sebe a ona mu věčně ševelila do ucha s úsměvem všelijaké řeči. Takové, vždyť víte, jak to jen napsat, no takové, mno, jak už to mezi lidmi chodí, když jim hoří srdce jedno jen pro toho druhého…

 

Hostinský to na sobě nedával znát, ale přinesli mu do kvelbu pohodu a dobrou náladu, která jako magnet přitahovala lidi ze širokého okolí. Byli zamilovaní a díky tomu krásní, jak nejvíc mohli a pánbíček dovolil. Pravda, nemohli být jen bezuzdně šťastní, i na tom jejich soukromém nebi se tu a tam objevil mrak. To by nebyl život, ale jen obyčejná pohádka. Mraky přinášely doby, kdy měli jen na nájem. Hospodský jim nabízel, že jim se splátkou počká, ale nechtěli o tom ani uvažovat. Ona vládla kyvadýlku a podobným čarodějnickým nástrojům, a tak zjistila, že podkroví nemá dluhy rádo. No… snad to ani nemohla být pravda, ale, upřímně, riskovat nechtěli. Tancování v kleci ji už nebavilo.

Tahat hosty k baru, a tak zvyšovat bordelmamá zisky už nechtěla, byť svůj podíl na tom jistě měla.

 

„Ty jsi taková moje kotva, co mně drží doma,“ šeptala mu, když on spal a ona ho vískala ve vlasech, „však my si peníze seženeme jinak.“  Když už nebylo zbytí, uvolila se a na jednu noc, když on byl někde za výdělkem, potají odjela. Jenže jak to v životě chodí. Takových tanečnic stojí před vraty dost na to, aby si boss mohl vybírat.

 

„Nesmíš se divit,“ vysvětlila jí klidně, ale stroze madam, „našla jsem si za tebe náhradu. Můžeš občas zaskočit na pódium, když některá vypadne z programu, ale teď budeš k dispozici na pokoji.“ Vycítila její rozpaky, a tak ze staré známosti dopověděla: „Nebo běž za bar.“ Šla nalévat.

 

Připadala si tam jako odstrčená, ale na konci směny dostala zaplaceno. Dělala svoji práci a víc nepotřebovala. Jednou se vrátila a dlouho stála pod sprchou a nechala na sebe padat déšť vlažné vody. Chtěla ze sebe spláchnut špínu z minulé noci. Snad chtěla skrýt slzy, které se jí draly do očí. Když se vrátil ze směny, šel rovnou za ní. Schoulila se mu do náručí a podívala se zpříma do očí. „Nahoře jsou peníze. Ulítla jsem. Potřebujeme na živobytí, proto jsem to udělala. Nechala jsem se známým ukecat a dealovala jsem perník.“ Chvilku ji nemohl pochopit, vůbec nerozuměl tomu, co říká.

 

Posadila se na dlažbu, stáhla kolena pod bradu. „Z baru, kde jsem dělala, mě vyhodili, protože jsem tam jezdila moc málo a nepravidelně. Nabídli mi, že mohu venku to svinstvo prodávat. Dávali tam na mne pozor. Šlo mi to, což o to… jenže nás z čista jasna zatáhli policajti, no naštěstí jsem neměla u sebe nic než pár tisícovek. Náhodou se k tomu přimotali i lidi, kteří s námi neměli nic společnýho, jen se tam tak nějak přimotali. Policajti mě neznali, a tak jsem byla hodině venku. Rychle jsem odnesla prachy do… na bar, vyplatili mi domluvenou provizi, a jela za tebou. Já se tam už nechci vrátit.“

 

Posadil se k ní na mokrou podlahu a něco jí říkal. Nebyla schopná tomu porozumět. Vnímala jen jeho hlas, který byl klidný a vlídný. Pochopila, že jí rozumí a neopustí ji. Prožili spolu trochu obav z toho, že se před hospodou třeba objeví policajti a minimálně ji odvezou k výslechu, nebo ti z druhé strany a budou po ní chtít, aby šla zase dealovat.

 

Naštěstí se z toho nic nesplnilo, a tak mohli žít, jako vždy. Měla talent na hodně věcí. Mimo věštění s kyvadlem dovedla poměrně dobře vykládat z karet, a tak je občas, když spolu seděli na kousku toho piva, položila vedle sebe na stůl. Kdo měl zájem, tomu pověděla, co ho čeká a nemine. Kdo chtěl, ten vedle karet nechal vedle nich ležet nějakou tu korunu. Nikdy si o placení neříkala. S úsměvem tvrdila, že by potom ztratila svoje magické schopnosti: „Je to dar, se kterým se musí umět zacházet.“ Vždycky měla velkou slabost pro čertovy obrázky a vůbec od narození talent na karetní hry.

 

Jako malá zvládala nejprve prší, potom mariáš, ferbla, jednadvacet, s žolíky by mohla z fleku vystupovat v cirkuse. Nejraději ovšem hrála Boží požehnání neboli gotesa. Její přítel jí v tom sotva stíhal. Hrál karty rád, ale na rozdíl od ní byl tak trochu nemehlo. Prší, které dovedla takticky rozebírat celé večery, hrál poměrně nedbale, karty sázel za sebou tak blbě, že se na něj v zápalu hry durdila, že je hází do paklu jen tak, bez rozmyslu od palce. O to větší potěšení mu působilo, když nad ní tu a tam vyhrál. Krčila potom nespokojeně nos a pod očima se jí dělaly roztomilé vějířky, kontrolovala vyložené karty a divila se, že jí její dokonale naplánovaný záměr nevyšel. On jí škádlil tím, že se jistě nemodlí ke kartibožstvu.

 

Hádali se jako děti, odcházeli od stolu, podezírali jeden druhého z podvodu, pak si se smíchem vyhrožovali rozvodem, aby ona nakonec vyhrála a vše bylo tak jak vlastně má být. Jednoho takového láskou požehnaného dne přišla s tím, že jí pozval kamarád z let dávno minulých na mejdan. „Co myslíš, půjdeme tam?“ Přítel nebyl neruda a jak se říká, nic lidského mu nebylo cizí, tak ihned souhlasil. Pověděla mu, že to je kamarád ještě ze školy, kterého viděla naposledy na jeho svatbě, vyprávěla, jakých že to lumpáren se spolu dopustili a jen tak se mezi řečí zmínila, že tam určitě budou hrát tak trochu plátýnko. To trochu zrozpačitěl. Doma ho rodiče vedli k přesvědčení, že karban je věc nekalá. Když se ale jednou rozhodl, nechtěl na tom nic měnit, i když si hned popravdě přiznával, že jeho hráčské schopnosti nejsou zrovna prvotřídní. „Nebudeš se na mě zlobit, když to budu kazit?“ Místo odpovědi mu vlepila na tvář ohromnou pusu a věc byla vyřešena. Společnost, která se sešla, byla ta nejroztodivnější, jaká se jen mohla sejít. Od naší zaláskované dvojice po, no netrestej mě kartibůh, populární celebrity.

 

On je chvíli pozoroval, a nakonec spokojeně prohlásil: „Gotes je vlastně zázračná hra. Smaže společenské rozdíly a dá vyniknout i nám, prostému lidu…“ Jen se na něj usmála a posadila se ke stolu. Mohla, neboť byla pozvaná. Hra se rozeběhla a on jen zíral. Prachy lítaly po plátýnku jako zběsilé, měnily své majitele jak svatopetrský chrám v době slavných svatých restitucí. Po první karetní rundě vyhrála něco kolem dvaceti tisícovek. Následovala hra další a další… Nevěřil svým očím. Kupky bankovek u jeho kouzelné hráčky najednou rostly a potom se tenčily, hráči se doplňovali svými hláškami, provokovali se navzájem a on na sobě nenechal znát, že sotva dá lízaný mariáš. Protočily se mu panenky, měla najednou před sebou snad i milion… Oči jí svítily vzrušením, byla maximálně soustředěná a dařilo se jí. Jednou víc, podruhé o poznání méně. Toho večera odešli s deseti tisíci… A jindy s dvaceti, nebo také neměli nic než prázdné kapsy. Ale i s tím počítali a nezkazilo jim to jejich štěstí…

 

Měli pár týdnů, ve kterých se jim, z pohledu ostatních, nedařilo. Karta nešla, vraceli se s prázdnou a rezerva v šuplíku se povážlivě tenčila. „Inu, co…“ řekli si a sehnali si práci. Ona po nocích tahala v supermarketu zboží ze skladu do regálů a on, srdcem umělec a bohém, pravidelně a vzorně docházel do nedaleké pekárny, kde zadělával těsta a pekl rohlíky a jiné dobroty… Byli nevyspalí a na sebe i trochu nerudní, no, co se divit, člověk nikdy nebyl a nebude noční tvor. Ale jakmile se jen trošičku oklepali, už mu zase vlepila pusu jako trám a seděla mu na klíně a v tom případě věděli, že vše nepěkné jednou skončí a bude zase dobře.

 

Podzim se pomalu, ale jistě, chýlil ke svému konci. Než odešla z práce, rozloučila se s kolegyněmi, zapnula zip bundy až ke krku a když viděla jemné, poletující sněhové vločky, tančící kolem výbojky veřejného osvětlení, nahodila kapuci, zastrčila si ruce do kapes kalhot a těšila se na svou vyhřátou postel. Rozhodla se jít tou nejkratší cestou a vydala se rovnou přes parkoviště.

 

Procházela kolem stojících aut, když zaslechla ve tmě hlas, který ji připadal známý: „Tak tady jsi…  Co já jsem se tě nahledal.“ Polekaně se otočila. Chvíli ji to trvalo, ale poznala, že ji oslovil její známý z bordelu.

 

„Prosím tě, co tady děláš?“ Moc se se zdvořilostnímu frázemi nezdržoval a šel rovnou k podstatě. „Abych to nezdržoval. Posledně nás bengové smázli. To koneckonců víš moc dobře.“ Polekaně udělala pár kroků stranou, snad jen hledala stín, který by ji snad ukryl. Polkla. Tolik si přála, aby se vzpomínka na těch pár hodin, co proseděla na policejním oddělení, nikdy nevrátila. „Co ode mne chceš?“ Poznal, že jí nahnal strach a hodlal toho využít. „Pár z nás zabásli, ale co, zavřít mohou, pustit musej… snad ti došlo, že jsme tě nepodrazili. Jinak bys už hnila v kriminále.“

 

Žaludek měla v krku, nohy jí slábly každou vteřinou víc a víc. „Tak co chceš?“ „Abys splatila, co mi dlužíš. Moje dvě holky jsou mimo. Chci, abys za ně občas zaskočila. Vyzvednu tě a odvezu zpět. Vždyť   to znáš, nebudeme spolu dělat poprvé. A neměj strach, peníze to vyplatím jako obvykle.“ Připadalo jí, že se potácí v děsně hnusným snu. Byla jako paralyzovaná, neschopna reagovat a cokoli říct, protestovat. Podal jí telefon. „Nos ho u sebe. Ozvu se.“ Posadil se do auta a než nastartoval ujistil se: „Rozuměla jsi mi? Kdyby ne.… třeba by toho tvýho kolouška zajímalo, co jsi ještě nedávno provozovala za živnost…“

 

Stála tam v té tmě tak strašně sama. Když se vzpamatovala z příšerného leknutí, byl pryč. Ze zoufalství do prázdna zavolala, i když věděla, že ji neuslyší: „Vůbec ho do toho netahej!“ Prázdné místo na parkovišti už jen zasypával milosrdný sníh. Telefon, který držela v ruce ji ujistil, že se jí to všechno, co právě prožila, vůbec nezdálo. Došla domů, vypila ranní kávu, kterou jí doma přichystal a usnula rovnou u stolu nepokojným polospánkem, ve kterém si nelze odpočinout.   Valily se na ní šedé mlhy a jasně slyšela hlas, který opakoval: „Dlužíš mi to…“ „…snad nechceš, aby se to dozvěděl…“ Vždy s sebou na židli trhla, probrala se a polekaně se rozhlížela kolem sebe.  Večer měla konečně volno, ale pro tentokráte se omluvila, že neseběhne dolů do šenku na kousek piva. „Jsem hrozně utahaná, lásko, promiň.“ Nezlobil se, proč taky. Popadl džbánek a za chvíli byl zpátky. Seděli spolu v posteli, jeden opřený u jejího čela, druhý na opačné straně. Podávali si z ruky do ruky mámivé sklo, ze kterého pili pivo a bylo jim fajn.

 

Pár dnů byl klid. Potom se jí v kapse rozdrnčel „služební“ telefon. Měla sucho u ústech a sotva stačila říct: „Ano…“ Poslouchala instrukce, které jí předával řidič jejího firemního telefonu.   Těch pár vět ji ve vzpomínkách vrátilo do doby, na kterou chtěla zapomenout. Měla všechno, na co si jen pomyslela, ale nikdy nebyla tak šťastná, jako teď. Proto dlouho váhala. Nechtěla o to přijít.  Měla prostý, obyčejný strach. Že půjde k soudu, kde jí napaří pár měsíců. Vydržel by to sám? Vždyť je tak mladý… Poprvé za tu dobu si uvědomila věkový rozdíl, který ji najednou připadal obludně velký.

 

Viděla, že se kolem něho točí mladší holky, které svou náturou a přiznejme si, i věrností, lákal jako petrolejová lampa noční motýly. Tisíckrát ji přesvědčil, že ji miluje nade vše, co má, stokrát jí nabízel zásnubní prstýnek, který stokrát odmítla. Věděla, že jí nedá za nic na světě… ale teď jí na stolku ležel cizí telefon, který v její mysli zasel semínko pochybnosti. Co kdyby…  Přecházela po bytě a potom se rozhodla. Z pod postele vytáhla omšelý kufr, pečlivě ošetřila koktejlky a botičky, vše potřebné uložila do futrálu.

 

Když opodál zastavilo auto, jako myška se protáhla po schodech. Nikdo ji neviděl a za pár hodin se vrátila. V autě nechala mobil. „Vyřiď, že končím. Dluh mám vyrovnaný. V tomhle vlaku už nehodlám jet.“ Řidič nehnul ani brvou. „Mám ti připomenout…“ Nenechala ho domluvit. „Moc dobře vím, co mi chceš říct. Na tom, že končím, nic nezměníš ty, ani tvůj šéf.“ Jen pokrčil rameny. Tohle už není jeho starost. Odhodlaně se vrátila, pověsila na stojan futrál a počkala, až se ten její vrátí z práce. Posadili se v kuchyni za malý stolek. „Už tolikrát jsi se mne ptal, jestli si tě vezmu. A já jsem to vždycky odmítla. Měla jsem k tomu svoje důvody. Ty jsi neznal a já ti je chci dneska říct. Pak to bude jen na tobě…“

 

Bylo jí osmnáct let, měla krátce po maturitě a svět jí ležel u nohou. Měla pocit, že jí vše důležité uniká, chtěla mít vše. Byt, auto, chtěla cestovat po světě, protože měla pocit, že ji doma drželi na sakramentsky krátkém řetězu. Její máma žila sama, táta jí zmizel kdesi ve světě a na svoje děti neplatil ani korunu. A zatímco její kamarádky žily – z jejího pohledu – na vysoké noze, oni měli místo dovolené u moře polorozpadlou chatrč kdesi na Mácháči, místo značkového oblečení, dvojkové hadry ze sekáče a na nějaký mobil raději rovnou zapomněla. Když nastoupila do práce, nedostala na výplatě tolik, aby byla spokojená. Boty z toulavýho telete asi podědila po svým tátovi a dálky s vůní nepoznaného ji mohutně lákaly. V práci vydržela sotva do zkušební doby a jen oznámila, že v dalším měsíci s ní už nemají počítat.

 

„Našla jsem si práci v Praze. Tančila jsem v baru…“ Podívala se na něj a odhadovala, má-li pokračovat. Jen se usmál a přikývl. Byla mladá, okatá a po čertech dobře rostlá s ohněm v těle. Pro noční podnik jako stvořená. Tancem si vydělala mnohem víc než jako začínající ekonomka. Mezi hosty o ní byl zájem, a tak dostala nabídku, aby své služby poněkud rozšířila. „Byla jsem prostě mladá a hezká a chtěla jsem z toho vytřískat maximum. Dělala jsem prostě šlapku. Jo, nešla jsem s každým, měla jsem svých pár klientů, spokojených otců rodin, co byli při penězích, a tak si mohli dovolit vedle manželky a dětí taky luxusní milenku, jakou jsem byla já. Byla to taková symbióza. Oni měli, co doma neměli a já mohla žít, jak jsem si vždycky přála. Měla jsem všechno. Taky jsem za to platila, nemysli si. Máma mě vyrazila z domova a brácha se mnou nemluví…“ Mluvila dlouho a dlouho. Jen se zvedl a odešel do šenku na pivo. Vrátil se a viděl, že tam na něj čeká, hlavu sklopenou. „Mrzí mě, že jsi mi to neřekla hned na začátku. No nic. Už je to pryč. Vezmeš si mě?“ Neodpověděla hned… po chvíli nesměle špitla, že ano…

 

Druhého dne ráno odcházel do práce a vůbec se mu nechtělo… Ale ten jeho padlý anděl mu vlepil pusu, popřál pěknou směnu. „Nezdržuj se tam dlouho, mám pro tebe překvapení.“ Celý den na ní myslel a těšil se jako malý kluk na vánoční stromeček. Sotva z pece vytáhl poslední várku rohlíků, pospíchal s radostí domů. Byl jak velká voda, vstupní dveře málem vyvrátil, schody bral po třech, pokřikoval na hostinského, ale když bral za kliku dveří, jako by ho polil studenou vodou.

 

Otevřel dveře. Opatrně, protože se mu najednou něco nezdálo… „Zlato, jsem doma…” zkusil zvesela houknout ode dveří, ale hlas se mu nějak podivně zlomil… podkrovím a pak všechno uviděl… všude hrobové ticho… ticho a divný nepořádek… došel až k posteli, ve které sedávali opřeni o její čelo a hrávali spolu na kytary…A tam ji našel…

 

Bezvládnou… bez dechu… pramínek krve jí stékal z roztrženého obočí a vpíjel se do polštáře… její oči se už dívaly někam dál, až tam, odkud není návratu… Letěl dolů, do hospody, protože v rozrušení nebyl schopen svůj telefon odemknout, aby zavolal záchranku… Vůbec nevěděl, co má dělat. Když přijel doktor, mohl konstatovat jen smrt. Po chvíli do místnosti přijela policie, jak říkal doktor, prý se to tak běžně dělá. Ani se tomu nedivil. Na dveřích ani známka násilného vstupu. Ten od policie v civilu nahlas uvažoval, něco v tom smyslu „…jako by pachatele znala…“ Odvezli ho na obvod. Seděl zavřený za katrem, ale bylo mu všechno jedno. Musel dopodrobna odpovídat na všechny jejich dotazy, kdo ví proč mu prsty zamazali tou černou špínou a nutili ho, aby s nimi matlal po nějakém papíře, fotili ho a když nakonec podepsal papír s červenou barvou, ustlal si u nich v cele. „Proboha,“ došlo mu najednou, „oni si snad myslí, že jsem ji zabil…“

 

Usnul vyčerpáním na erární posteli přikrytý hnusnou kousavou dekou. Nikdy na to nezapomene. Nakonec se z celého podezření na hnusný mord, prý ze žárlivosti, vyklubala nešťastná náhoda. Ona kdysi onemocněla epilepsií. Ta bestie jí dala dlouho pokoj. Bylo toho na ní v poslední době docela dost, stres a strach o budoucnost si vybraly svou daň. Při propuštění ho detektiv informoval: „Podle doktora podlehla těžkému záchvatu a její srdíčko nevydrželo… prostě nešťastná náhoda…“ Podal mu ruku a snad na omluvu dodal: „Dělali jsme jen svou práci. Je mi to moc líto.“

 

Seděl doma u prastarého počítače. Četl, co spáchal, a dumal nad tím, co by ještě dopsal. Všechno, co ho napadlo mu připadalo hloupé. Nakonec, usmál se, vždyť to, co sám prožil a o čem píše, stejně nikdo nebude číst… a tak dopsal: No, a od těch dob se tady po okolních hospodách potlouká jeden strašně smutnej umělec a snaží se upít, aby byli zase spolu.

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)