Případ plný přísloví

Četník je, koneckonců, také jen člověk, a potřebuje tu a tam na pár dní volno. Kupříkladu nám známý strážmistr Helebrant. Laskavý čtenář jistě odpustí trochu těch klevet a drbů: on se, jistě že v rámci svých povinností, poznal s jednou mladou modistkou, která byla ve městě na delší pracovní cestě. Zřizovala tam pro svou firmu filiálku. Tu pak jezdila pravidelně kontrolovat a… a… Zkrátka a dobře, nakonec z toho byla láska jako trám.


Slečna Anna Stránská byla nejen seriózní obchodnice, ale také osoba dbalá dobrých mravů, a proto svého milého pozvala k sobě domů, aby, jak plánovala, se ten jejich vztah ubíral směrem žádoucím, či, jak mu vysvětlila, aby se také poznal s jejími rodiči. Strážmistr ochotně souhlasil, a tak při první příležitosti požádal o dovolenou.  Jenže jako na potvoru bylo vyřízení jeho žádosti neustále odsouváno. Samozřejmě, že z nutných důvodů: složitá politická situace, nedostatek personálu, výpomoc okolním stanicím, vážný kriminální případ atd., atd., atd… Když si ho naposledy zavolal vrchní strážmistr, aby s ním projednal udělení dovolené, Helebrant si ještě přede dveřmi v duchu a na prstech spočítal všechny varianty, které by jeho volno mohly tak či onak ohrozit. Ke své spokojenosti zjistil, že možnosti jsou již vyčerpané. A nemýlil se. Vrchní se jen pousmál, jako by mimochodem pronesl, že dovolenou samozřejmě uděluje v požadovaném rozsahu. Pak trochu zvážněl a dodal: „Vlastně jsem vám, strážmistře, chtěl hlavně poděkovat za práci, kterou jste tady, zejména v posledním roce, odvedl. A nezlobte se, že to trvalo poněkud déle. Služba u četnictva není jednoduchá, ale to víte stejně dobře jako já. Takže zítra odjezd, ať se to nezdržuje. A z důvodů zákonných před odchodem službě nahlásíte stanici, ve které budete v případě nutnosti k zastižení.“ Vstal a podal strážmistrovi ruku a podíval se mu zpříma do očí: „A slečnu Annu ode mne pozdravujte. Věřím, že mluvím za všechny: budeme držet palce, ať se dílo podaří.“

 

Dovolenkář Helebrant se tedy ráno pečlivě oholil, provoněl ubikaci drahou kolínskou, ze skříně vytáhl na světlo boží svůj starostlivě opečovávaný civilní oblek, spokojeně si jej vyzkoušel a zjistil, že mu stále padne jako ulitý. Posadil se na postel a nenuceně si obul nové polobotky. Vstal, aby se prošel po místnosti. Boty v kroku mírně povrzávaly a četník spokojeně mlaskl. Potom pro jistotu zkontroloval obsah svého cestovního zavazadla, zavřel ho a chtěl odejít.

 

Nestačil vzít za kliku, když do dveří vrazil jako velká voda jeho spolubydlící Příhoda: „To jsem rád, že jsem tě ještě zastihl…“ zavětřil a dodal: „Doufám, že to tady, než se vrátíš, vyvětrám.“ Helebrant už, už sahal po klice dveří, protože v nových botách se mu zrovna dvakrát nechtělo pospíchat na vlak, ale kolegovo naléhavé „Takhle nikam nepůjdeš…“, v něm přece jen trochu vzbudilo zvědavost. Ten skočil ke své skříni, odkud vytáhl krabici. Bleskurychle zkontroloval mašli, kterou byla převázána, a se strojenou vážností mu ji obřadně podal. „To je malý dárek, protože chceme, abys nás v té divočině vzorně representoval. Čest sboru je na prvním místě!“ Helebrant opatrně nadzvedl víko. O dobráctví svých kolegů neměl nejmenších pochyb. Nakonec, ostražitosti není nikdy dost. Jenže místo předpokládané lotroviny našel v krabici elegantní klobouk, který si ihned posadil na hlavu. „Tedy pánové,“ pronesl dojatě, „já věděl, že když se vám chce, dovedete mít opravdu dobré nápady.“ Podíval se do zrcadla a byl spokojený. „Děkuju, kluci…“ „Padej, bejku,“ odtušil Příhoda, „nebo spustím jednu slzu dojetí.“ Obdarovaný popadl kufr a vyrazil na svou zaslouženou dovolenou.

 

Strážmistr Helebrant postával na nádražním peronu a vyhlížel vlak. Po paměti a snad už po sté sáhl do pravé kapsy saka, aby zkontroloval jízdenku. Snad už po sté ohmatal potištěný kousek kartonu a poprvé jej vytáhl a zasunul do levé horní malé kapsičky na saku. Ano, do té, ve které se v jiných případech nosí kapesníček. Rozhlédl se a podíval se na svůj kufr, který, kdo ví proč, stále třímal v ruce, jako by si s ním nějak nevěděl rady, ale nakonec ho postavil vedle sebe na nástupiště. Byl na první pohled roztomile roztržitý. Svým chováním zaujal přednostu stanice. Ten už za ty roky služby znal každého cestujícího a byl, co si budeme povídat, na nováčka zvědavý. Vyšel tedy ze své kanceláře na nástupiště. „Hrome,“ říkal si pro sebe, „ten člověk se chová zvláštně… Odkud ho jenom znám?“ Chvilku postával opodál, a nakonec nevěřil svým očím: „Pane Helebrante, jste to vy? A co ten civil???“ Četník se pootočil: „Á, pan přednosta osobně… To jsem rád, že jste tady. Jedu na chvíli domů… Kdybych náhodou zazmatkoval, to víte, nejezdím vlakem takovou dálku každý den, vy mi jistě poradíte.“ Přednosta se Helebrantově drobné lži usmál. „Ano, slyšel jsem, pozvala vás na návštěvu ta vaše slečna modistka…“ „Koukám, že se tady nic neutají. Inu, pane přednosto,“ zatvářil se Helebrant tajuplně, „v takovém případě to zůstane jen mezi námi. Jinak bych měl u nás na stanici ostudu… Jak by to vypadalo, četník a ptá se na cestu…“

Jízda vlakem našemu milému cestovateli ubíhala, i přes drobné nesnáze při přestupování, poměrně příjemně. Jižní Čechy jej, pravda, vítaly výhledem do nádherné krajiny, ale Helebrant si, upřímně řečeno, mnohem více vychutnal setkání se slečnou Annou. Ta jej naložila do svého nového automobilu a cestou se stavili jednak na četnické stanici (aby byla splněna litera i smysl zákona) a nakonec i v místním květinářství (aby paní matka seznala, že je Helebrant nejen četník, ale i gentleman každým coulem). Aby nám příběh plynule pokračoval a nezacházeli jsme ve vyprávění do nadbytečných detailů, můžeme zmínit, že rodiče slečny Anny byli s mladíkem spokojeni. Četník oslnil paní matku pompézní kyticí, pana otce vojenským vystupováním, které jako důstojník v záloze dovedl ocenit. Ten, zcela spokojen s průběhem celého dne, pozval návštěvu i zbytek rodiny na večeři. „V místním hotelu na náměstí totiž výborně vaří.“ načež si protočil knír a dodal: „Ovšem, domácí strava je domácí strava.“ Matka Stránská se podívala na dceru a souhlasila: „Ano. Pro jednou však můžeme udělat výjimku. A procházka nám nakonec neuškodí.“ Helebrant v restauraci zahlédl stůl na biliár. A když jej po jídle vyzval otec Stránský na svižnou partičku, tak se, k jeho spokojenosti, nezdráhal. Koule začaly létat po plátně, oba hráči byli znalci, navzájem si radili a lehce se navzájem štengrovali. Dámy Stránské spokojeně seděly u nedalekého stolu, popíjely Grenadynu a občas na sebe mrkly, a ještě častěji si cosi špitaly. Hlava rodiny byla se situací, která panovala toho večera, spokojená, a tak doma, v dobrém rozmaru a již zcela smířen s osudem, otevřel na dobrou noc lahvinku francouzského koňaku a jen co nabídnul mladému pánovi sklenku a křeslo u krbu, se pustil do vyprávění:

„Do Blatné se na konci velké války vrátil jakýsi Antonín Šmíd. Tedy on se vlastně úředně jmenoval Schmiedt. No, a vrátil, to taky není tak docela pravda … Vyhnali ho z Vídně. Byl to chlap v podstatě bez jakékoli historie, nikdo pořádně nevěděl, odkud se vzal, no vandrák toho nejhoršího zrna, který byl ochotný za kus žvance udělat cokoli. Vídeňská galerka ho mezi sebe moc nepouštěla a pojmenovala si ho jako Šmejda. Šmejd z Čech, nebo ten českej šmejd. Jemu to byla celkem jedno. Kradl, jak chtěl, když se mu nechtělo ani krást, žebral. A když nežebral, tak seděl. Tak nějak v půlce osmnáctýho roku, když už se to s celou slavnou C.K. monarchií chýlilo ke konci, udělalo vídeňské policejní ředitelství dokonalou šťáru, prosmýčilo celé podsvětí a kriminály a kdo z těch drbanů nebyl alespoň trochu rodem z Rakouska, mazal odtamtud pryč. Policejní úředníci se chytali kde čeho, jen aby se té chátry zbavili. A tak došlo i na Šmejda.

 

Moc štráchtlů s ním tedy nenadělali. V matrikách si vyčetli, že nějaký Šmíd přišel do Rakouska právě z Blatné. Stačilo pár potvrzení a když jim Šmejd, vlastně už zase Schmiedt, který na úřady stejně kašlal, všechno odsouhlasil, bylo hotovo. Poseděl si ještě pro jistotu pár dní, na to byl aparát kromobyčejně akurátní a pak ho policajti hodili do košatinky a hybaj sem, postrkem, do Blatné. Povaleč využil zmatků, které vládly v době, než se naše republika trochu vzpamatovala a začal se podepisovat jako Antonín Šmíd, původem z Blatné. Sekal latinu, neněmčil, pomáhal, kde se dalo.  Pamětníci si vzpomínali na nějaký rod Šmídů z blatenského okolí, a tak trocha té Šmídem předstírané námahy a hodně nadšení pro novou republiku ze strany obce způsobilo, že mu obecní zastupitelstvo slavnostně udělilo domovské právo.   Toníček se stal naším občanem. Byl z toho tenkrát nakonec velikánský malér. Ale nebudu předbíhat…“

 

Antonín Šmíd vyšel z budovy radnice. Byl na sebe pyšný. Se zalíbením si prohlížel novotou vonící úřední listinu. Pomyslel si: „A stačilo tak málo. Náhodou se podobně jmenovat jako ty figury, které jsem nikdy neviděl a trochu nadávat na Rakousko… Lidi jsou stejně hloupí…“ Mohl si blahopřát. Jako nezaměstnaný blateňák bude dostávat podporu. Celých pět korun denně. Chtěl ještě vyzkoušet zvolání: „Ať žije republika!!“, třeba by mu ještě pár halířů přihodili, ale usoudil, že nemusí pršet, hlavně, když kape. Zařadil se mezi několik chudáků, co bydleli ve starém chudobinci a rozhodl se, že si bude prostě užívat. Pár dnů pozoroval osazenstvo, a nakonec se dal do holportu s válečným invalidou, nějakým Netušilem. Ten tahal vojenský mantl s bezvýznamným vojenským vyznamenáním, přespával, kde se dalo a na živobytí si vydělával, jak to šlo. Většinou dělal práce, o které nikdo nestál a za ně dostával, tedy podle jeho názoru, slušně zaplaceno. Šmíd rychle pochopil, že je Netušil neškodný podivín, který mluvil, jen když nebylo zbytí a o peníze se nestaral. Co neutratil, to pohodil vedle slamníku na omšelý tlumok. Když se mu peníze ztratily, nechal to být. Nestál o potíže, nesnášel hádky a když si ho nikdo nevšímal, byl spokojený.  Večer se Šmíd v místnosti přestěhoval vedle něj. „Budu tě chránit. Už tě tady několikrát obrali o poslední korunu, to si přeci nenecháš líbit!“ Vyšlo to, jak si představoval. Podivín na to nic neřekl, jen něco zamručel, přikryl se mantlem a usnul. Jeho ochránce svou bohulibou činnost bral zodpovědně. Nechal svého klienta v poklidu vydělávat a večer mu to doslova spočítal. A podstatnou část peněz si odebral jako mzdu za to, že milého Netušila chrání.  Byla to pro něho požehnaná doba, měl peněz docela dost. Škoda, že se nedržel svého úsloví, které bylo, jak jistě tušíme, „Nemusí pršet, jen když kape…“.  Ono se totiž taky říká, že s jídlem roste chuť.  Ochránce Šmíd pojednou pocítil nedostatek. Toho večera, když se chráněnec vrátil z „práce“, rozsvítil petrolejku a začal Netušilovi jemně vyčítal, že by mohl více zabrat, jako víc pracovat a nosit tak do „společné pokladny“ víc peněz. Jenže rychle seznal, že výčitkami nic nezmůže. Netušil ho, jak to tak vypadalo, vyslechl jen tak na půl ucha, neřekl nic, hodil peníze na tlumok a natáhl se, jak široký tak dlouhý, na slamník.

 

Šmíd nevěřil tomu, jak se k němu ten slaboch chová. Byl přesvědčený, že ho poslechne na slovo. Byli v místnosti sami. Přistoupil k ležícímu Netušilovi a silně s ním zatřásl. „Vstávej, když s tebou mluvím!“. Čekal na nějakou reakci, souhlas, nebo slib, že se Netušil bude víc snažit. Ke svému překvapení uviděl, že se jen zakryl dlouhým kabátem a otočil se k němu zády.    Nechápal jeho reakci. Šmíd znal způsob, jak Netušilův tichý odpor zlomit. Konečně, tuhle techniku používal často. „Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém!“ procedil mezi zuby a pln vzteku se vrhl na nešťastníka, který se leknutím nezmohl na odpor. Kopal ho do zad a šlapal mu na žebra, pak, jen co poznal, že se nemůže bolestí bránit, si na něj obkročmo sedl, koleny ho držel ležet na boku a bil ho pěstmi, co mu síly stačily. Napadený schytal nespočetně ran do obličeje, krev se mu řinula nosu, oči a ucho měl až nepřirozeně oteklé, už ani nesípal a jen bezmocně chrčel. Šmíd, který nechtěl nic než jen trochu peněz navíc, ho bil jako smyslů zbavený.

 

Otec Stránský se na chvíli odmlčel. Dámy totiž nechtěly být jen tak stranou, a tak se v průběhu vyprávění přidaly do houfu. Svorně se posadily vedle svých protějšků: obě zcela nenuceně na polstrované područky mohutných čalouněných křesel a Helebrantovi mimoděk – jistě že i pod vlivem vyprávění potenciálního tchána – vytanulo na mysli přísloví: „Jaká matka, taká Katka.“ Nicméně jej nahlas nevyslovil a pořekadlo spolkl spolu se zjištěním, že jeho potenciální tchýně vypadá, vedle jeho potenciální manželky, jako starší sestra. Chtěl obě dámy uvést do situace, ale Anna mu položila ruku na rameno a pošeptala: „My ten příběh známe, tatínek ho často vyprávěl.“ A nahlas dodala: „Ale rády si ho znovu poslechneme…“ Její matka muži jemně zavyčítala, že také mohl na ně počkat, nicméně Stránský se jen usmál. Vstal, nachystal sklo a přes decentní odpor manželky rozlil do pohárků koňak a poté jej ženě i dceři mistrně servíroval. „Vidíte, mladý muži,“ komentoval v chůzi, „že jsme rodina, kde se běžné společenské konvence zrovna nedodržují.“  Matka Stránská mu prstem pohrozila. „Neděs pana Helebranta hned na začátku…“ „Jistě, máš pravdu.“ souhlasil manžel, „Tak na zdraví!“ Usadil se zpět a zamyslel se: „Tak kdepak jsme to přestali…“

 

Tělo se pod Šmídem nehýbalo. Chrčení náhle ustalo. Měl pěst připravenou v dalšímu úderu, ale pak si jen otřel potem zbrocené čelo. Vstal. Pak obcházel kolem slamníku, do kterého se vpíjely pramínky krve a pozorně si prohlížel tělo své oběti. Všechno, co se událo, mu najednou připadalo neskutečně neosobní. Na slamníku u jeho nohou leželo jakoby cizí tělo. Otřel si ruce do kalhot a pak se zvláštně klidným hlasem zeptal: „Co je ti, kamaráde? Já chtěl od tebe jen víc peněz, víš? Stačilo by, kdybys kývl, rozumíš? ROZUMÍŠ???“ To ticho, které se rozprostřelo v místnosti, mu připadalo nesnesitelné a on ničemu nerozuměl. Proč to tak cítil, to by snad vysvětlil jedině Freud.

 

Nevnímal čas, prostor. Najednou si uvědomil, že klečí vedle Netušila a modlí se. Náhle se ze slamníku ozvalo zavzdychání. Netušil se probíral k vědomí. Pomalu otočil hlavou směrem ke Šmídovi. Zasykal bolestí. Pootevřel pobité oko. Víčko měl zle zkrvavené a on vlastně nic, než barevné skvrny kolem sebe neviděl. Vydal táhlý syčivý zvuk, bolest mu projížděla celým tělem, zařezávala se mu do mozku. Stačil tak malý pohyb a zlámaná žebra mu poškodila plíce a pak… omdlel. Šmída se zmocnila hrůza. „Chtěl říct mé jméno… Podíval se na mne, jistě moc dobře ví, kdo ho takhle zřídil… Nesmí to někomu říct! Nepoví to!!“  Popadl bezbranného Netušila za hrdlo a stiskl. Klouby mu zbělely, šlachy prstů byly napjaty k prasknutí, měl pocit, že se krk, který drtil tlakem rozpadá, ztrácí svou pevnost. Vydržel stisk dlouho. Hrůzu, která ho donutila zabít, vystřídal ukrutný, nezvladatelný, zvířecí strach. „Proboha, vždyť za tohle dostanu provaz…“  Bál se tehdy smrti, nechtěl skončit někde v lochu, necítil nejmenší výčitky svědomí. „Pryč, musím odsud pryč…“ V chodbě se ozvaly kroky a hlasy jeho dvou spolubydlících. Bavili se nahlas a museli si asi dopovědět něco, co na cimru asi nepatřilo. Dali tak mimoděk Šmidovi čas. Popadl petrolejku a udeřil s ní o zem vedle slamníku s mrtvolou. Slabé plameny ho začaly opatrně olizovat. Vrah pobral svoje věci a utekl oknem pryč.

 

Nápadníka Helebranta ten příběh zaujal. Ani se to nikterak nesnažil skrývat. „Vidím, že to s vámi šije, pane strážmistře,“ usmála se Anna, a poškádlila ho: „takový případ by byl hoden vaší stanice, že…“ Nenechal se vyvést z míry. „Samozřejmě,“ a neopomněl připomenout, že ví, co je stavovská čest: „i když jsem přesvědčený, že si místní četníci jistě poradili.“

 

Stránský si vychutnal drobné škorpení mladých lidí a pokračoval. „Ti dva nájemníci, co se zapovídali na chodbě chudobince naštěstí oheň uhasili. Netušilovi ale nemohli pomoci. A tady strážmistr, jak vlídně oslovuješ pana Helebranta, se nemýlí. Četníci odvedli dobrou práci. Nejen, že dostali vraha Šmída tam, kam patřil, ale konečně rozpletli ten jeho tajemný původ. On to byl nejspíše velice talentovaný podvodník, ten povedený rodák z Blatné. Však si to naši páni konšelé pěkně slízli. A jak dopadl Šmíd?“

 

K soudu na hlavní líčení ve věci vraždy nešťastného Netušila, který tak neměl rád spory, se sešlo mnohem více lidí než na jeho pohřeb. Obžalovaný Šmíd mlčel. Důkazy jednoznačně mluvily v jeho neprospěch. Trest smrti byl jediným možným výsledkem, který očekával nakonec i obhájce. Naklonil se k odsouzenému, a ještě v řeči soudce, který rozsudek zdůvodňoval, mu rychle pošeptal: „Odvoláme se a když to neprojde, požádáme o milost pana prezidenta. On není k tomuto způsobu trestání nakloněn.“ Šmíd se jen pootočil: „Nechci. Nebudu se odvolávat. Nemá to cenu.“

 

To poslední ráno vstal. Pečlivě se oholil a upravil si oděv. Pak krátce promluvil s kaplanem a doprovázen strážnými odešel na dvůr. Měl sice strach, ale ten se s tím strachem, který ho pronásledoval po celou tu dlouhou dobu, než ho odsoudili k smrti, nedal srovnat. Vyslechl vše potřebné a pak se nechal odvést k popravčímu nástroji. Čekal, že ucítí nenávist lidí, se kterými se ve svých posledních chvílích setká. Všichni však byli soustředěni jen na svou práci Cítil, jak mu řemenem svazují nohy a slyšel, jak spodní kladkou provlékají provaz. Pod rameny mu protáhli popruh, který pomocník kata v přezce upevnil, a pak jen svou práci zkontroloval. O krk se mu otřelo lano, které druhý pomocník vedl kladkou kamsi vysoko nad Šmídovou hlavou. Pak dal kat povel: „Nahoru.“ Cítil, jak ho na třikrát vytáhli po prkně. Jednou, pak přehmátli, podruhé a potřetí. Kat mu pečlivě nasadil krátkou, bílou smyčku, kterou druhým koncem zavěsil za hák. Odsouzený měl pocit, že se ještě před tím, než popravce vyslovil „Teď“, spolu krátce setkali pohledem. Byl v té chvilce už klidný Zavřel oči a zašeptal: „Rychle, prosím…“ Pak jen padal někam do hloubky, kde byla jen studená, neproniknutelná temnota.

 

Strážmistr Helebrant ohlásil návrat z dovolené. S pohledem, který hovořil za mnohé, vplul do svého hájemství, kde na něj čekal věčný provokatér Příhoda. Byl neuvěřitelně zvědavý: „Tak povídej, jaké to bylo???“ Helebrant vzdychl, zasněně se podíval z okna a napínal kolegu, vychutnávaje si jeho zvědavost jako nedělní oběd. Pak se na něj podíval a pronesl: „Gentleman nehovoří, gentleman koná… A příští neděli tě, příteli můj jediný, s mojí nastávající i její matinkou velmi rád seznámím…“ Načež velmi ochotně nechal svého kamaráda tonout v představách.