Třešnička patří na dortíček

„Třešnička patří na dortíček, a ne do spisu. Když už se s takovým příjmením někdo narodí, nemohu se divit, že bude o zábavu postaráno…“ přemítal nad advokátním spisem, který dostal dopoledne na stůl, doktor Junek. Tedy, ne že by se nějak zlobil, zastupovat u soudu   uličníky různých příjmení byl koneckonců jeho denní chleba.


Doktor Junek byl mezi kolegy známý tím, že upřímně nenáviděl, pokud materiál k případu dostal na poslední chvíli a byl naprosto nepříčetný, pokud mu byl předán před jednací síní zrovna v momentu, kdy přicházel klient, na kterého „jeho „advokát zrovna, byť i z pochopitelných důvodů, neměl čas. Byl ovšem profesionál, vždy zachoval vážnou tvář a důstojnost okamžiku, ale v bezpečné vzdálenosti zhluboka prskal jako vzteklý křeček.

Dnes   ovšem   k   nějakému   neklidu   nebyl   žádný   důvod.   Kolega   z   kanceláře   dostal   ke   kulatým narozeninám od rodiny vymodlené horské elektrokolo, které o víkendu hodlal zajet. Ač bicyklofil, který by od jara do podzimku nejraději jezdil na kole i k soudu, neměl tentokráte na kole nasazené šťastné sedlo a při sjezdu táhlého padáku zahučel kamsi mezi stromy. Rodina se vyděsila. Drahý velocipéd byl rázem na odpis, a otec sportovec vydával v borůvčí nesouvislé zvuky. Prý to vypadalo děsivě, ovšem Horská služba se při záchraně sportovníka opravdu vytáhla. Naštěstí z toho všeho byl jen   sešroubovaný   kotník.

„Jak   ho   znám,“   pomyslel   si   Junek, „jakmile   mu   otrne,  bude   tady podupávat o berlích a plánovat novou výpravu.“ A protože byl zásady, že pokud nejde o život, nejde o nic zásadního, podepsal potřebné listiny a v rychlosti si pročetl, co zase jednou podědil. Zaklapl desky a posunul je na desce stolu do sektoru A 5, kam si za jiných okolností odkládal mobilní telefon. Měl rád svůj osobitý systém a dbal s nevšední pečlivostí na jeho dodržení.

Zarazil se a s nepatrnou nervozitou systematicky propátrával celý stůl. Pak jen něco zamručel a sáhl do kapsy kalhot. Dnes nikam nemusel, a tak dorazil do práce jen tak v džínových kapsáčích, které mu jen tak, bez důvodu, koupila jeho manželka. „Tady ho mám…“ Naťukal číslo a spokojeně poslouchal vyzvánění.

„Brouzdal, dobrý den, doktore,“ ozvalo se během několika vteřin, „něco   se stalo?“

„Ahoj, Lexo,“ přijal přátelský tón někdy zbytečně komisní Junek, „po marodném kolegovi jsem převzal k zastupování případ pana Třešničky.“

„No potěš boty, já z toho měl trochu hlavu v pejru, dostal jsem od něho hlášku, že jeho advokát leží na koronárce v komatu a on ne a ne najít nového…“   Nastala   chvilka   dohadování   a upřesňování   zavádějících   informací, kdy  se  nakonec poručíku   Brouzdalovi   rozsvítilo   a   mohl   nakonec,   nikoli   s   překvapením,   konstatovat,   že   ho recidivista s tak roztomilým příjmením, zase houpal. Doktor Junek přisvědčil, že to v tomto případě není nic nového a tak, aby nedocházelo k zbytečným prodlevám, navrhl, že zítra (a pro jistotu se podíval   do   diáře),  ano   zítra   v   deset   dopoledne   přitáhne   pana  Třešničku   na   policii   k   podání potřebného vysvětlení.

„A abych tě, Lexo, nezdržoval, nejdřív si s ním popovídám tady, v kanceláři. Pozvu si ho na devátou. Hodinka mi bude bohatě stačit. To zas bude nářku, známe ho, rošťáka. „Popřáli si dobrého dne a poručík Brouzdal se zavrtal do svého nového případu, kde se vyskytoval jako podezřelý právě známý zlodějíček a vykuk Jeroným Třešnička. Nenechal se mást přátelským tónem, který mezi ním a advokátem Junkem panoval.

Doktor Junek byl proslavený šťoural s buldočí   povahou, který   dovedl   zamotat   hlavu   nejednomu   vyšetřovateli, kterému   vždy, ať   byl výsledek jakýkoli, říkal: „Ty vole, nevztekej se, je to moje práce. Věř, že takhle bych se pral i za tebe.“ Advokát se znovu probrouzdal materiálem.

„Aneto,“ nespokojeně houkl na sekretářku, „prosím vás, nemáte ponětí, kde má kolega nějaký kontakt na pana Třešničku? A vůbec, zaplatil nám pán zálohu na zastupování? Jo, a….“ Střílel dotazy jak kulomet na střelnici a téměř přehlédl, že mu slečna Aneta přinesla vonící kávu a lísteček se vzkazem od kolegy z nemocnice, který, jakmile se zmátořil z operace, se začal sápat po telefonu, aby podělil úkoly.

„Naštěstí, pane doktore,“ usmála se sekretářka, „léky zabraly a pan magistr zase usnul, takže mi nadiktoval tady potřebné telefonní číslo. Prý s panem Třešničkou již mluvil a ten už jen čeká, že mu zavoláte. Mám vám vyřídit, že zálohu na zastupování má připravenou a uhradí ji, jakmile bude mít jednání s vámi.”

Junek se trochu zastyděl, a tak poděkoval a poprosil, aby sekretářka pana Třešničku pozvala nazítřek v devět dopoledne. „A připomeňte mu, že cesta do mé kanceláře vede kolem pokladny.“ Pak se   zavřel   do   archivu   a   studoval   všechny případy,   ve   kterých   jeho  kancelář   klienta   Jeronýma zastupovala. Zjistil, že tahle třešnička místo dortu nejspíše ozdobí lavici obžalovaných.

„Jaká to změna…“ povzdechl si a mazal vypít svou první kávu.  Druhý den, ledva udeřila hodina devátá po půlnoci, kdosi  nesměle  zaťukal  na dveře sekretářky advokátní kanceláře. Velmi jemně a velmi nesměle. Slečna Aneta si nebyla jistá, zda-li sejí to jen nezdálo, nicméně vzhledem k době, ale hlavně pro jistotu pozvala možnou návštěvu dál.

Ono „vstupte“ musela dokonce dvakrát opakovat. Dveře se pomalu otevřely. Stál v nich štíhlý muž poněkud neurčitého věku, s hladce vyholenou hlavou, ze které nejvíce ze všeho vyčníval mohutný orlí nos. „Pojďte dál,“ usmála se sekretářka, a pomyslela si, že by s tím chobotem mezi očima mohl bezpečně zhášet v kostele svícny, „pan Třešnička?“

Chlápek si začal nervózně mačkat švy na kalhotách. Vypadal jako prvňáček, který je vyvolaný a prostě neví. „Dobrý den, jo, Třešnička, já bych potřeboval mluvit s panem doktorem Junkem.“ Zarazil se, stiskl rty a vykulil oči a oběma rukama máchl kamsi dozadu a pak se poplácal po zadních kapsách džin. Když v jedné z nich nahmatal peněženku, jeho poněkud, jak to jen popsat, ano, popletený výraz roztál do úsměvu.

Peněženku pootevřel a znovu znejistěl: „Pan magistr mi nařídil, že tady mám zaplatit náklady nezastupování.“   Propátral její obsah, přistoupil ke stolu, kde se již sekretářka chystala vystavit stvrzenku o platbě, a s úctou až posvátnou před ní položil na stůl dvě pětitisícovky. Využil toho momentu a rozhlédl se. Díval se do otevřených dveří kanceláří advokátů. Obě, jak levá i pravá, vypadaly prázdné. Kvítko Třešnička posmutněl a jeho výraz sekretářce připomínal čerta. Takového maňáska s velkou hlavou, a ještě větším nosem. Přišlo jí to trochu k smíchu, a tak rychle vystavila kvitanci a opatřila jí podpisem a razítkem.

„Pane doktore,“ vstala a trochu se předklonila přes stůl, „přišel pan Třešnička…“

„Ano, děkuji, slečno,“ ozval se advokát, „tak pojďte dál, pane Třešničko.“ Ten poslechl. Šel dál. Pomalu a ostražitě. Místo figurky čerta slečně Anetě vytanula vzpomínka na jejího teriéra, který se takhle loudal na zavolání, pokud věděl, že vyvedl nějakou lumpárnu. Stejně jako klient Třešnička. Byla svému nadřízenému upřímně vděčná, že se s ním přivítal, a navíc za ním rychle zavřel dveře. Popadla kapesníček a otřela si drobné slzičky smíchu, které se jí neodbytně draly do očí…Doktor Junek měl na lidi čich. Pana Třešničku posadil proti sobě na židli a s přihmouřenýma očima jej pár vteřinek pozoroval.

„Tak co vás sem přivedlo, pane Třešničko?“ Byl zvědavý, o jakou pohádku půjde dnes. Očekával dlouhé litanie, stížnosti na nezvratný osud, tíživou životní situaci, smutnou   souhru   nepříznivých   okolností, které   nešťastníky   obého   pohlaví   vedou   do   spárů spravedlnosti. Po nich zpravidla následovalo ujištění o nevinně, podporované hojným přísaháním na rodinu, předky i potomky, následované vyjmenováním svědků, kteří mohli potvrdit, že on nebo ona „to“ udělat nemohli, protože „oni“ byli v té době jinde a nejlépe na druhé straně republiky. Někdy ale takových  momentů   pohříchu   ubývalo,   okolnostmi   postižený   (á)   nabízel   nemalou   finanční odměnu, pokud „to“ advokát zařídí tak, aby byl alespoň pan soudce trochu milosrdnější. Leč, nic z toho dnes nebylo.

Recidivista Třešnička seděl, maje hlavu skoro mezi koleny, popotahoval se zádumčivě na svoje kostelní zhášelo a pak pronesl lakonické: „Jsem holt v prdeli, pane doktore. „Doktor pohledem zkontroloval, jak dobře zavřel dveře. Znal slečnu Anetu a její nakažlivý smích. „Kdyby to slyšela, šla by se rovnou přebalit…“ pomyslel si a aby nedopadl obdobně, odvedl své rozpustilé myšlenky správným směrem.

„Nechtěl byste mi to vysvětlit poněkud konkrétněji, pane Třešničko? Já bych si podle toho vašeho vyprávění udělal pár poznámek… Z toho vašeho závěru se opravdu vařit nedá.“ Jeroným Třešnička je prostě exot. My, nositelé pokročilého mládí, si pamatujeme na text páně Wykrenta k písničce o tom, že se profese dědí z otce na syna. Toto ovšem zcela minulo rodinu otce Třešničky. Jak bylo za onoho času zvykem, jmenovaný se oženil ještě před vojnou, trochu z musu, ale hlavně z lásky. Když se vrátil, stal se pilným příslušníkem střední třídy, který si žil spokojeným životem, obklopen dětmi a rodinou.

Z tohoto rodinného standardu vyčníval synek Jeroným, o jehož profesní kariéře záhy, asi tak ve třetí třídě základní školy, nebylo pochyb. Byl povahy nezkrotné, divoké, odpadlík a černá ovce rodu. „Ten kluk roste pro kriminál.“ tvrdíval jeho dědeček a měl velmi přesný odhad. Co nepředpověděl, bylo, že se vnouček dostane taky do přípravky. V diagnostickém ústavu ovšem si popravdě jen vyjasnil několik věcí, ve kterých ještě tápal.

Zkrátka, a dobře, Jeroným, kterému se nechtělo žít podle společenských konvencí, se rychle dal na dráhu zločinu a posléze také do výkonu trestu odnětí svobody. „Já nejsem žádný svatoušek, pane doktore,“ lezlo z něho jako z chlupaté deky, „a taky jsem si už něco málo odseděl. Zaslouženě, vo tom nebudu diskutovat. To je ta moje pekelná povaha.

Někdy si dám pokoj, to chodím do práce, tedy jako na brigády a vydělám docela dost, tedy dost nato, jaký jsem jinak nevzdělaný nemehlo. Jenomže najednou to na mě přijde a já projedu chaty, nebo vlezu někam k vietnamcovi. Nikdy toho nepoberu moc, já vlastně kradu jako takový amatér, čistě sobě pro radost. No jakej jsem to zloděj, pane doktore, nedávno jsem vezl do chaty, přespal tam adruhej den jsem měl takový výčitky svědomí, že jsem majitelům nakonec naštípal dříví a opravilelektrickou zásuvku v koupelně.“

Doktor Junek se podíval na hromádku neštěstí, která začala vyprávět svůj příběh sice poněkud zeširoka, leč stylem, který do prostředí advokátní kanceláře prostě nepatřil. Položil si pero na poznámkový papír: „No, to bylo pro majitele jistě překvapení…“ Nic smysluplnějšího ho vlastně ani nenapadlo. „Pokračujte…“

„Víte,“ výtečník Třešnička najednou zatápal v paměti, protože si nemohl vzpomenout na to, jak se jeho nový advokát jmenuje… „jo, už vím…   víte, pane   Junek, mě   to   nějak   moc   nevadilo,  vždycky  jsem  dostal   trest   spíše   jen  tak, symbolicky, prospěšné práce jsem dal levou zadní. Chtěl jsem si odpočinout. Tak jsem se nechal najmout jako pomocník na jednom statku. Dělal jsem u koní a všechno, co bylo potřeba. Tam jsem se sčuchnul s koňařkou Bárou…“

Když   tedy   bídák   Třešnička   vykládal   slovy   trochu   neumělými, obhroublými   až   silně nemravnými, svůj příběh, advokát si je prostě překládal tak, jak by to pověděl on. A přiznejme si, žejeho interpretace je použitelná i v době před dvaadvacátou hodinou: „Inu, když Perun dopustí, i sukovice spustí. V tomto případě ovšem nešlo o kus dřeva, ale o Jeronýmovo desperádstvím zesukovatělé srdíčko, ze kterého se díky slečně Báře suky a kůra postupně odlupovaly a z Jeronýma se stával pomalu, ale jistě pravý gentleman. Ani oné slečně nebyl Jeroným zcela lhostejný a tak zprvu krátké, by přímo heslovité komunikace se stávaly hovory delší a delší, k nim se přidávaly setkání letmá, častější, cílená, ze kterých se vyklubaly procházky rozkvetlou loukou. A přišly ony první nesmělé polibky a vášeň pod hvězdami…“

Z takovéto nesmírně romantické představy byl doktor   vržen   do   drsné   reality.   „…   jak   povídám,   pane   doktore…   Pane   doktore…   no,   vy   jste myšlenkama asi jinde, ale fakt je, že ta baba se mnou cvičila jako se švihadlem. Hned první noc, co jsme byli spolu, jsem jí to třikrát udělal za kravínem na mezi. Nedivte se mi, dlouho jsem to neměl, pevný kozy, zadek pěkně do dlaní a byla tak neuvěřitelně těsná…“

„Ušetřete mě, pane, těhletěch detailů, vždyť to s naším případem nikterak nesouvisí.“ Jeroným se zamyslel.

„Vodpusťe mi to, ale já se prostě do ní zabouchl jako nikdy předtím. Vždyť jen kvůli ní jsem chtěl s tímhle životem přestat.“„No jo, furt,“ pomyslel si romantik Junek, „jen jsem zvědavý, co z tebe nakonec vypadne.“

Jeroným vzplál jak věchet slámy, co dím, hořel jako stoh, své lásce vykládal sladké nesmysly…

„Klasika,“ hodnotil pro sebe Junek situaci ne jako právník, ale jako znalec života, „co si budeme nalhávat. Ženský jsou prostě divné bytosti. Tyhlety typy, jako je tady ten přede mnou, je lákají jako mouchy mucholapka. Co to v   nich je za program, nastavení, že… (nechtěl se dopustit stejného

vulgarismu jako ten, co sedí proti němu, ale neodolal)…, že chtějí, aby je píchal grázl, i když vědí, že to zrovna do života není ten pravý. Vsadím se, že od začátku začala pilně pracovat na tom, aby se z Jeronýma stal správnej a zodpovědnej chlap…“

„Vona, jako Bára, pane doktore, s tím, jak jsem žil,stejně moc spokojená nebyla. Měla takový ty řeči o rodině a dětech, na to já nikdy moc nebyl… Atak mi jednou řekla, že buď tý mý zlodějiny nezlodějiny nechám, nebo se se mnou rozejde…“

„Už je to tady, já to říkal…“ prolétlo Junkovi hlavou a měl co dělat, aby se radostí, jak se mu ty prognózy plní, nepraštil dlaní do kolena. Třešnička si toho nevšiml.

„Tak jsem jí to slíbil. Fakt jsem se moc snažil, pane doktore, dokonce jsem Báru představil doma tátovi. Měl z ní radost a prohlásil, že by se určitě líbila i mamince, kdyby tady s námi byla…“ Jeroným zavzdychal: „Jednou jsem viděl na statku u našeho patrona stát takový nádherný auto.  Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a rozhodl se, že se v něm projedu. Ten maník, co s tou károu přijel, si nechal u stájí viset na hřebíku brašnu, a v ní měl klíče. Já jsem moc chtěl, aby to bylo naposledy.

Naposledy, co udělám nějakou lumpárnu a potom s tím definitivně skončím.  A co myslíte. Po cestě  zpátky se mi do cesty přimotala splašená kráva a trefila se mi rovnou do motoru. Průser jako barák a já dostal od soudce půl roku natvrdo. Už na chodbě soudu jsem všem, tedy hlavně tátovi a Báře svatosvatě slíbil, že se sem, jako k soudu už nikdy nevrátím. Bára slíbila, že na mne počká.

Když už si se svým nastávajícím tchánem tak porozuměla.“ Doktor zpozorněl. „Ha, zápletka se konečně blíží, půl roku je dlouhá doba a slečna Bára ti dala kopačky…. No tak, řekni to, ať vidím, že se zase nepletu…“, ale nahlas jen hlesl něco vtom smyslu jako „…to víte, ženský…“

„No právě, ženský,“ souhlasil recidivista Jeroným, „v tom to je. Psala mi celou dobu, dokonce s tátou jezdili i na návštěvy a vše bylo, tedy podle mne, zalité sluncem a pohodou. Jenže…“

„A teď to konečně přijde,“ promnul si advokát v duchu spokojeně ruce, „jednou ti přišel dopis na rozloučenou. A co jsi čekal, milej zlatej?“

„…jenže,“ pokračoval Jeroným, „když si pro mne přijela, to mne zrovna propustili, byla taková jiná. Já z ní nemohl spustit oči. Svítily jí oči a působila tak magicky. Celou cestu domů mlčela a já z ní byl paf. Posadili mne proti sobě v kuchyni a spustili. Že jí bylo strašně smutno a že u táty našla oporu… Pane doktore, byla v druhým měsíci s mým vlastním tátou, chápete to?“ Advokát se zdržel komentářů. „Jo, do postele s grázly, ale do života se správňáky…“

Nicméně ale pak pocítil potřebu něco k celé té rodinné patálii říct. „No to se už tak v životě stává, pane Jeronýme, jak jste to vyřešili?“ Láska je prostě mocná čarodějka a zamilovaný chlap dělá mnohé nelogické věci. Bára ho opakovaně ujistila, že miluje jen jeho a nechce s nikým jiným žít, ale že mu bude rozumět, když jí opustí. Otec zploditel postával stranou a dohlížel, jak se ti dva spolu domluví. Zamilovaný chlap je prostě Vlksice se mu v hlavě motaly emoce a srdíčko vypadalo, že spadlo do mlýnku na maso, ale Bára mluvila tak hezky a tak vroucně, že jí nakonec odpustil. Láska hory přenáší a toky řek obrací.

„Dohodli jsme se, že otcem v rodném listu budu nakonec já a že dítě taky vychovám, jak nejlépe dovedu. A že o tom už nikdy, ale opravdu nikdy nebudeme mluvit. Mělo to být naše rodinné tajemství…“ Nastávající maminka plakala štěstím, nastávající otec vlastně také a dědeček se dmul pýchou.

„Proboha,“ došlo najednou advokátovi, „já vás tady poslouchám a čas běží. Na začátku jste mi říkal, že jste, jak bych to nejlépe popsal, poněkud v koncích. Mohli bychom se k tomu vrátit?” Třešnička posmutněl.

„No, vono to s tím tak nějak souvisí. Já se opravdu o kluka staral jako by byl opravdu jenom můj a nikoho z okolí ani nenapadlo, že já jsem vlastně jen jeho nevlastní brácha. Ten pravej otec se přehrál do role dědečka a všechno bylo tak, jak asi má být.“

Mladej Třešnička se měl k světu. Dokonce utekl roku, jak se říká, když děcko začne před prvními narozeninami chodit. Všichni byli spokojení, jen Jeronýma tak trošíčku svrběly prsty, ale držel se jako chlap.

„Já si, pane doktore, opravdu chtěl dát pokoj. Říkal jsem si, že kdybych zase seděl, asi by Bára zase přišla do jináče. Povedlo se to jednou, proč by ne. Táta zase není tak strašně starej.“ Rozhodil ruce a kdyby mohl, asi by si uplivl: „A pak jsem našel na nádražním hajzlu tu peněženku.“

„Tak s pravdou ven, pane Třešničko. Oba víme, že to tak úplně na, jak říkáte, na hajzlu nebylo, že.“ Zlodějíček se zavrtal očima do země a pak jen lehce zavrtěl hlavou.

„Vytáhl jsem ji jedný bábě z kabely. Stála přede mnou na nástupišti a ta její kabela byla špatně zavřená… Já, já tu portmonku ale odevzdal výpravčímu…“ a upřel na advokáta velké, smutné psí oči.

„Nebudeme o tom mluvit. Dejme tomu, že jste ji našel. Dejme tomu, že jste ji i odevzdal. Vy jste taky tu peněženku otevřel, že ano.“ Jen si promnul špičku nosu. „No, otevřel… kdo by tomu odolal…“

„No a dál?“

„Pane doktore, já tam našel v takový průhledný, plastový, jakoby obálce tu, no, platební kartu. Víte, kdyby u ní nebyl papírek s pinem, nikdy by mě nenapadlo… Ale já byl jako omámený, jako v transu. Obešel jsem nádražní budovu. Přísahám, že kdyby v ní nestál ten bankomat…“

Třešnička spustil ruce do klína. Najednou mu došlo, že kdyby bankomat nebyl tady, byl by jistě někde jinde, neb ještě nikdy se nestalo, aby nebyl nikde. „Kolik jste vybral, pane Třešničko?“ ptal se se zájmem doktor Junek.

„Dalo mi to desítku, pane doktore. Ale já si ponechal jen tři. Došlo mi, co   jsem   udělal   a   tak   jsem   sedm   litrů   jsem   dal   mojí   Báře,   aby   si   pro   jistotu   koupila antikoncepci…Ale vám jsem zaplatil z výplaty, to přísahám. Tak kolik bych mohl vyfasovat?“

„Milej zlatej,“ pousmál se advokát, vstal a naznačil, že je čas k odchodu, „tohle je ve hvězdách. No ale nejprve to budeme muset sepsat na policii.“

„Ježišmarjá, pane doktore,“ vyděsil se recidivista, „to jim budu muset povědět vše tak jako vám?“

„Ale kdepak, pane Třešničko,“ uklidnil ho advokát, „tam se budeme držet jenom té platební karty, to vám slibuji.“

„Děkuju, pane doktore. Mezi námi, to by byl asi největší trest… To bych byl v prdeli už definitivně.“

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)