Pohodová žena

Večerní hladina lesního jezírka se leskla jako zrcadlo. Naklonil jsem se nad ni, abych si pro potěchu utrhnul jeden z právě se rozvíjejících lotosů, a spatřil jsem odraz své tváře. Jak už to bylo dlouho, co jsem se na sebe nepodíval? Rozmrzele jsem hrábnul rukou po svém druhém já, až se malé vlnky rozeběhly po jezírku do všech stran a můj obraz se rozplynul. Náhle jsem však viděl obraz zcela jiný… Byl jsem ještě mladým... 

„Tak děti,“ oslovila jednou žáčky druhé třídy paní učitelka, když o přestávce vstoupila do třídy a děti se nestačily posadit do lavic, „mám pro vás překvapení.“ Kluci a holky paní učitelce viseli na rtech. „Zítra se nebude učit!“ Děti zajásaly, ale zase ne moc, protože se paní učitelka tajemně usmívala. „Ale doma nezůstanete. To ne…Uděláme si strašidelnou třídu.“ Děti se ne sebe podívaly.... 

Tento příběh mi našeptala jedna vločka sněhu, která mi nedávno přistála na rameně. Vyprávěla mi o neposedném andělovi, který v nebi působil jen samé výtržnosti, a tak byl za trest poslán na zem, kde měl vykonat jeden skutečně velký dobrý skutek. Než byl ovšem na zemi poslán, archanděl mu připomněl, že může činit cokoliv, jen nesmí nikdy ztratit svou hvězdu, co nosil na čele, jinak se už nikdy nebude moci vrátit zpět... 

Stalo se už jistě téměř každému z nás, že ho rozbolel zub a ošetření od specialisty na stomatologii prostě nebylo dostupné. V tu chvíli člověk sáhne po ledasčem, jen aby ulevil svému tělu od bolesti mnohdy pekelné. Jeden se drží svého osvědčeného „babského“ receptu, jiný kloktá alkohol po vzoru námořníků, další si vezme nějakou tu pilulku. Ani já nebyl výjimkou a po několika hodinách víkendového utrpení jsem... 

Na nádraží, kde bylo depo s mašinkami, o kterých jsme si už jednou povídali, sloužil pracovitý pan přednosta Maznička. Měl svou práci rád a každý týden kontroloval, jestli je ve stanici a na tratích vše v nejlepším pořádku. Jezdil po železničních tratích a osobně prohlížel světla, semafory a hradla, táhla a spřáhla, výhybky a kolejnice a tak mu neunikla ani ta nejmenší závadička. Jednou projížděl se služební drezínou... 

No, jistě… Už zase nespím. Asi si z toho založím výnosnou živnost a budu tak přispívat nemalým dílem na snížení očekávaného schodku ve státní pokladně. Ale tentokrát už jsem na nespavost opravdu vyzrál. Už žádné zbytečné pokusy násilně vtrhnout do říše, kde sladce vládne bůh Hypnós. Už žádné zbytečné brouzdání potemnělým bytem plným nebezpečných a život ohrožujících nástrah. Žádný nedostatek tekutin... 

V našem městečku byli lidé bohatí a bohatší, chudí i chudší. Ti bohatí si stavěli domy rovnou na náměstí, ti méně bohatí v okolních ulicích, chudí v uličkách, no a nejchudší si pomohli tak, že své domky, malé jako klícky, přilepili k hradební zdi. Mezi nimi si svůj domek vystavil i krejčí Nitka. Bydlení to nebylo největší, ale žil v něm se svojí krásnou ženou Aničkou. Měli se moc a moc rádi a byli spolu šťastní.... 

V jednom menším městečku, kde bylo všechno tak akorát, bylo odedávna nádražíčko. No, vlastně, abychom byli spravedliví, docela pěkné nádraží. A hned vedle něj stálo i pravé a nefalšované depo, ve kterém vždycky přes noc odpočívají lokomotivy. Elektrické, dieselmotorové, malé motoráčky a také několik starých parních mašinek. Ty staré „páry“, protože už dávno nejezdí, mají čas si vyprávět o tom, jaké...