Pohodová žena

„Slečno, nechcete jít teď do kina? Jedna kamarádka nakonec nepřijde a nechce se nám vracet lístek, dáme vám ho grátis, hlavně když nepropadne,“ oslovil mě nečekaně jeden kluk, když jsem zrovna postávala poblíž pokladen místního kina. Čas od času, když jsem měla cestu kolem, tak jsem se zašla podívat, co právě dávají, a někdy pak vytáhla někoho s sebou. Od chvíle, kdy mi dal můj ex kopačky, jsem se tu potloukala... 

Klíče prý mohou otevřít srdce a mně se to stalo téměř doslova. Na počátku byly jedny klíče, které jsem náhodou našla na autobusové zastávce. Bydlím na malé vesnici, takže se dalo předpokládat, že je ztratil někdo z okolí. Některými linkami však také občas přijíždějí lidé z různých míst, protože tahle zastávka byla na hlavní trase ku Praze. A proto vůbec nebylo jisté, že majitelem či majitelkou je někdo z blízkého... 

Když mi v mých téměř šedesáti letech zemřel o patnáct let starší manžel a vzpamatovala jsem se z této velké osudové rány, byla jsem připravena věnovat se na plný úvazek babičkovské roli. Mám čtyři vnoučátka od svých dvou synů, vztahy mezi mnou a oběma rodinami byly a stále jsou velice dobré, takže mému předsevzetí nic nebránilo. Necítila jsem se sama, ale návraty do opuštěného bytu byly v kontrastu s veselým rodinným... 

Nevěřila bych, že onu – v televizních seriálech z lékařského prostředí – často omílanou větu: „Bude v pořádku, uvidíte,“ jednou uslyším naživo, a také budu mít pocit na omdlení a oči zarudlé od pláče. Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo krásně, léto se začalo hlásit o slovo, a zanedlouho jsme s manželem měli oslavit roční výročí svatby. Stále jsme spolu ještě často a rádi vyráželi na výlety... 

I tentokrát, když mi koncem září začal zimní semestr, jsem se rozhlížela po nějaké časově nepříliš náročné brigádě, abych si vydělala pár korun, ale stíhala také toho roku poměrně nabitý studijní program. Jedna známá mi doporučila firmu, která si najímala brigádníky na rozdávání letáčků u stanic metra, což jsem se po chvíli váhání rozhodla zkusit.  

Byla jsem tehdy krátce po vyučení a nastoupila jako kadeřnice do dětského a pánského kadeřnictví. Nijak mě netrápilo, že nebudu pracovat v prestižnějším dámském oboru. Bavila mě práce s dětmi a už během praxí jsem zjistila, že muži bývají vděčnější zákazníci. Těšila jsem se do práce, sešla se tam dobrá parta a stříhání nám šlo od ruky. Často jsme se také nasmáli spolu se zákazníky, kteří s námi, tehdy... 

Teprve ozvěna klapnutí dveří, když si můj – nyní již exmanžel – odstěhoval poslední skříň, byla pro mě skutečným zaklapnutím za naším vztahem. Do té chvíle jsem vnímala všechny události jako ve snu, tak rychle se všechno během pár týdnů změnilo. Posadila jsem se na postel v poloprázdném bytě – manžel byl v rozdělení věcí téměř matematicky důsledný, tak jako vždy, ostatně byl to vystudovaný inženýr... 

Se Standou jsme se znali už od základky. Bydlel ve vedlejším domě a jako děti jsme lítali často venku. Pak se ale s rodiči odstěhoval do vedlejšího města a přátelství byl konec. Sem tam jsme se i potkali, třeba když jel navštívit prarodiče, ale to až do doby, než jsme se dostali na střední. Tam se naše cesty úplně rozdělily. Od té doby jsem ho zahlédla jen jednou, a to ještě z autobusu. V podstatě jsem o něm už nevěděla...