Rodina nebo přátelé?


Čas od času potkávám někdejší kamarády a známé ze školních let a pokud je čas, zastavíme se na kus řeči. Podobné neplánované setkání mi přivedlo do cesty bývalou spolužačku, která na mě zamávala z druhého chodníku. “To jsem ráda, že tě zase po čase potkávám,” zahlaholila, “musíme se domluvit a zajít na kafe.” Odkývala jsem jí to, a protože měla chvíli čas a i mně se to celkem hodilo, sedly jsme si do nedaleké restaurace. Když jsme vyčerpaly novinky, z nichž vyplynulo, že žije spokojeně s přítelem, zatím ještě bez dětí, ale co chvíli chodí na různé společenské akce a je obklopena spoustou přátel, začaly jsme lovit z paměti, co víme o našich někdejších spolužácích.


“Nedávno jsem potkala Báru s dětma,” vzpomněla si spolužačka a začala líčit, jak jí přišlo hrozné, co jí o svém životě povídala. Žije prý jenom pro rodinu, však také se třemi dětmi se má co ohánět. Litovala ji, že nemá kdy chodit do společnosti a jezdit na pěknou dovolenou, na výlety. “Úplně se jim obětovala, to bych nemohla,” zakroutila hlavou. Zdálo se jí, že její život je plnější a zatím není kam spěchat. Až si pořídí děti, pravděpodobněji spíše dítě, tak si to zařídí tak, aby ten čas pro sebe měla. Bude mít dvě babičky čerstvě v důchodu, navíc si plánuje pořídit chůvu. Namítla jsem, že ne každý si něco podobného může dovolit, ale moc mě neposlouchala. Věděla jsem, že si v tomhle bodě neporozumíme, protože ona upřednostňuje přátele a já spíše rozumím naší někdejší spolužačce, pro kterou se rodina stala vším. Možná i tuto mou známou jednou skutečnost zaskočí, možná to opravdu bude moci vyřešit nějak jinak, nebo si nikdy děti nepořídí, což bylo také jednou z možností, o nichž mluvila.

Nebylo to poprvé, co jsem si všimla, že tento střet životních postojů je kolem mě dosti rozšířený. Také je pravdou, že některé novopečené maminky se s příchodem potomka znatelně změnily, ale nikoli všechny. Na jednu stranu tu jde o střet životních hodnot, na stranu druhou oba přístupy mají své opodstatnění, žádný nelze jednoduše označit jako horší než ten druhý. Odborníci poukazují na to, kolik lidí dnes žije tzv. single, ať již proto, že jim to tak více vyhovuje, nebo se jim jen nedaří najít partnera pro život.

Ani výzkumy spokojenosti a naplněnosti života nejsou v zásadním rozporu, tedy ti, kdo například nemají děti, ale umí si naplnit život jiným způsobem, necítí, že by žili méně hodnotným životem než ti, kteří se plně věnují své rodině. Zvýšená péče o rodinu je často jen přechodovým obdobím do doby, kdy se dítě stane víceméně soběstačným. Poté jistě mají větší výhodu ti, komu se i v této době podařilo udržet si své přátele, na druhou stranu nic nebrání zkusit vyhledat starší přátele, kteří jsou na tom dost možná podobně, a nebo začít s dříve nemyslitelnými aktivitami a najít si přátele nové. A na druhou stranu zase ti, kteří se po léta věnovali společenským radovánkám, náhle zjistí, že jim cosi chybí – a to cosi je dítě, na které už mnohdy bývá pozdě.

Obě cesty mají svá pro a proti, není však ani zdaleka důležité to, jakou cestou se vydáme, jako spíše fakt, jak dalece spokojeni na této své cestě jsme. Na jedné straně rodina, na druhé přátelé, obvykle se však snažíme se střídavým úspěchem lavírovat mezi oběma variantami.

Redakce