Skončili jsme spolu, co teď?


Prásknutí dveřmi, vzteklé “típnutí” posledního hovoru, smířené pokývání hlavou nebo tiché sesunutí někde v ústraní, takové a mnohé další podoby mívá konec vztahu. Pokud jsme na místě opouštějícího, jistě jsme na tom lépe, ale i tak nás čeká určité náročnější předělové období. To je ovšem o mnoho horší v případě, že těmi partnerem opuštěnými jsme my. Třebaže většinou souhlasíme, tvrdí-li se, že aby mohlo něco nového začít, musí zákonitě předtím něco skončit, v tu chvíli jdou zkušenosti a citáty moudrých stranou. Je konec, ostrý střih, pauza, tma, šok, možná i ulehčení, nevěříme ještě dlouho tomu, co se stalo.


V první chvíli se možná dokonce může zdát, že nebude tak složité to překonat, ale zdání obvykle klame. Tedy snad až na případy, kdy se vztah stal pro někoho vězením či se proměnil na životy dvou neustále se zvolna vzdalujících přátel, takže šlo jenom o okamžik, kdy známá skutečnost bude definitivně rozhřešena. Pokud nás však konec tak či tak zaskočí, čeká nás několik neradostných, psychology popsaných fází, přesněji to bývají čtyři: šok, agrese, deprese a smíření. Aby se nám podařilo s koncem vztahu vyrovnat, měli bychom projít všemi fázemi, a to chce svůj čas, u každého ryze individuální.

Fáze šoku je zcela pochopitelná, je zapříčiněna náhlou změnou. I ti, kdo se rozcházejí, musí opustit část svých zvyků a vymanit se ze vztahu, a to není vždy snadné. Někdy jim odchod partner navíc značně komplikuje svým jednáním. A jindy jsme tím, kdo všechno hned nepojme a s koncem se zkrátka nechce smířit, my. Snažíme se od partnera dozvědět, proč se tak stalo, a jestli není šance na změnu. Jiní opouštění naopak seberou veškerou svou hrdost a o partnerovi od toho okamžiku nechtějí nic vědět. Popsanému jednání opouštěných v této fázi vévodí prvotní dojem, že to přece nemůže být pravda. Poukázali jsme samozřejmě na dva extrémy mezi nimiž se naše jednání obvykle pohybuje.

Než se s danou skutečností smíříme, čekají na nás ještě dvě fáze, které se zpravidla kombinují, agrese a deprese. Také by se dalo říci, že deprese je agrese obrácená dovnitř sebe nebo jakési vyústění agrese. Fází agresivní není samozřejmě míněno, že půjdete za partnerem a řádně mu vyčiníte nebo naopak se pokusíte sáhnout si na život. Sice jsou takové případy známy, ale pravděpodobněji zůstanou pouze ve vašich myšlenkách. Ty vás v této chvíli budou často sužovat, doprovázeny návaly vzteku (které je dobré ventilovat třeba sportovními aktivitami, vyrovnávajícími hladiny adrenalinu) a pláče, obviňování partnera (a případně jeho nové partnerky, byla-li důvodem rozchodu) a sebeobviňování.

Následně se hroutíme sami do sebe, přichází černá paní deprese. A často se opět objevují slzy, které nyní však již jen tiše a nezadržitelně kanou po tváří. V čase agrese naopak někdy úmyslně pláč vší silou potlačujeme (což však není nejvhodnější řešení, protože tím příliš zatěžujeme a oslabujeme organismus, a možná tak mačkáme za spoušť nějaké nemoci). Agresi a pláč je třeba nějakým způsobem ventilovat, to je cesta k vnitřnímu očistění. V čase deprese zkuste své myšlenky pokud možno usměrnit, ale současně si i uvědomte, že jste už v další fázi uzdravování a vše probíhá, jak má. A dost možná již brzy přijde vytoužené uklidnění a smíření. Bezpochyby je totiž mnoho pravdy na tvrzení, že člověk se cítí tak, jak přemýšlí.

Poté co jste podle postupů vyčtených z hory příruček, jak se smířit s rozchodem, rad od kamarádek, z filmů či jen selským rozumem, ze svého obzoru vyřadili vše, co by vám mohlo partnera připomínat, jednoho dne narazíte na něco, co vám minulost připomene, a ke svému údivu pocítíte už jen krátké bodnutí, co hned přejde a s úsměvem nad ním mávnete rukou. V noci už vás přestanou budit divoké sny a pláč. Ráno nevstáváte s první myšlenkou na něho (či na ni). Máte dojem, že kdyby se ozval, budete s ním schopni vést vcelku běžný hovor. Nyní jste na dobré cestě do fáze definitivního smíření.

Smíření je okamžikem, kdy došlo k vnitřní očistě a odstřižení pupeční šňůry předchozího vztahu. Je to chvíle, kdy se můžete začít kolem sebe rozhlížet, zda si vás se zájmem neprohlíží nějaký urostlý muž či pohledná žena. Stává se, že někdo se snaží navázat vztah již v některé z výše popsaných předchozích fázích, kdy je nový vztah náplastí na prožívanou bolest. Ve většině případů však podobný vztah mívá jepičí život a není možné ho doporučit. Až když se rány zacelí, jsme schopni ocenit nové partnery tak, jak si zaslouží oni i my.

Redakce