Ženská oslovení a ženské tvary

ová
Přechylovat, přechylovat, přechylovat – zní hlas poměrně početné skupiny zastánců specifických českých tvarů cizích ženských příjmení, tedy přidávání typické koncovky – ová. Vzpomínám si, že když v Čechách byli svého času na návštěvě manželé Glynis Barber(ová) a Michael Brandon, představitelé seriálových postav Dempseyho a Makepeaceové, tak je tato nezvyklá úprava názvu seriálu překvapila a pobavila natolik, že Michael Brandon tímto jménem svou manželku několikrát škádlivě oslovil.


Musím říci, že sama občas používám tu tvar přechýlený, tu tvar původní, který však osobně považuji za správnější. Ve filmu tedy hrála ne Meryl Streepová, ale Meryl Streep. Odpůrci původních tvarů jmen poukazují na to, že pak není možné často poznat, zda jde o muže a ženu (na druhou stranu z kontextu nebo při udání celého jména to ve většině případů poznat lze). Pokud se však díváme například na sportovní přenosy, musela by podle stejného přístupu naše příjmení být také krácena (pochopitelně, pokud by měli o této naší zvláštnosti povědomost).

To se však i vcelku pochopitelně neděje, pokud ovšem původně česká sportovkyně nežije či nezávodí dlouhou dobu v zahraničí, kdy sama své jméno zkrátí. Jako příklad mě napadá Martina Hingis(ová), i když v jejím případě je nutné dodat, že tato světově proslulá tenistka se narodila ve slovenských Košicích (byť za éry Československa), ale pro slovenštinu v tomto směru platí pravidla obdobná.

Jiná situace by však nastala, pokud by tato sportovkyně (“ová”) představovala svého manžela a náhle by se ukázalo, že ten se vlastně jmenuje poněkud jinak. To se v zahraničí vysvětluje dost obtížně a možná se někteří z vás dokonce mohli setkat s problémem, že vás a vašeho manžela podle dokladů s “rozdílnými” jmény za manžele považovat nechtěli.

Tento rozpor se pravděpodobně hned tak nevyřeší, na poli publicistiky je sice viditelný, ale v zásadě se o něm lze svobodně přít. Ovšem některá rozhodnutí českých úřadů v této záležitosti mohou mnoha lidem znepříjemnit jednání s úřady zahraničními.

K výše zmíněné problematice přidejme ještě jednu připomínku, která souvisí s přechylováním ženských jmen. Pravděpodobně si vybavíte, že ve starších českých filmech se herečky v rámci rolí oslovovaly přídomky jako paní doktorová (rozumějte manželka doktora), paní inženýrová (manželka inženýra), a podobně. Tehdy byly ženy tak trochu přívažkem svých mužů, což změnil průběžný vývoj a emancipace žen.

Dnes již žena sama může být doktorkou a inženýrkou, proto i zde došlo k vytvoření ženských tvarů těchto profesí. S některými pozůstatky se však přece jen ještě trochu bojuje, zvlášť na vizitkách často uvidíme ženské jméno a pod ním profesní zařazení: manažer nějaké činnosti či úseku. Nikoli manažerka. Nikoho to však nepřekvapí, ale sama jsem zvědavá, zda další vývoj upřednostní přechylování profesí nebo zůstanou obě varianty jako rovnocenné.

Redakce