Seznámili jsme se přes kytici


Ráda bych vám napsala příběh začátku našeho vztahu, který trvá až do dneška, za což jsem skutečně moc vděčná. Ráda na tu chvíli vzpomínám, a to i přesto, že první okamžiky našeho seznámení byly spojeny s nepříjemným zážitkem. Bez toho bychom se však zcela jistě nepotkali. Vracela jsem se tenkrát od kamarádky, přesněji řečeno z jejich víkendové chaty, kde jsme o prázdninách strávily několik fajn dní. Byl letní podvečer, kamarádka mě doprovodila až na nádraží a před vchodem mi do náruče vtiskla kytici, kterou mi u nich na zahrádce natrhala pro radost, a pak mi ji kousek cesty ještě poponesla.


“Krásná kytka, ještě jednou dík!” loučila jsem se s Helčou. Neměla tehdy čas se mnou čekat na vlak, takže jsem se k nádraží, které již tonulo v pološeru, vydala sama. Vlakem cestuji docela ráda, nádražní prostředí pro mě mělo vždy své zvláštní romantické kouzlo, ale prázdné nástupiště osvětlené lampami ve mně probouzelo podivnou tíseň. Tento pocit jsem měla i tenkrát, když jsem zjistila, že kromě mě na malém nádražíčku žádný další cestující nečeká.

Koupila jsem si lístek a pokladní hned za mými zády malou čekárnu zavřela. Byl víkend, navíc o prázdninách, pokladnu zavírali už v šest. Vždycky jsem spěchala na vlak s notným předstihem, až se mi kamarádi smáli, že chci doběhnout ten předchozí. Tentokrát jsme ale s kamarádkou vyrazily o dost dřív záměrně, abych si stihla koupit lístek a Helča aby se včas vrátila.

Z kytice, kterou jsem si nesla, jsem měla nesmírnou radost, Helča kvůli mně oškubala snad půlku zahrady. Voněla jsem k ní a opájela se krásnou vůní, kterou nedokáže napodobit sebelepší parfém, a ani jsem si v první chvíli nevšimla, že na nástupiště přišla skupinka tří kluků – o něco starších než jsem tehdy byla já. Z podobných skupinek nemívám obvykle moc příjemný pocit, někdy se drží zpátky, jindy však různě pokřikují nebo se kasají a ne vždy je to příjemné. Tihle kluci, jak se záhy ukázalo, patřili do skupiny druhé, tedy mezi ty, co se neváhají pobavit na cizí účet a rádi se před sebou navzájem předvádějí.

Tehdy se iniciativy chopil mladík, na kterého kamarádi volali Jardo. Na první pohled docela pěkný kluk, ale sotva se přiblížil, ucítila jsem typický pach alkoholu. Srdce se mi dočista sevřelo, proti opilému klukovi, který může udělat cokoli, jsem neměla moc šancí. Snažila jsem se zachovat klid a napjatě čekala, co se bude dít. Sotva ke mně přišel, vytrhnul mi kytici z ruky a zašklebil se: “Pěkná kytka. Dáš mi ji?” Nechtěla jsem ho sice provokovat, ale kytky jsem se taky nehodlala jen tak vzdát, tak jsem mu ji bleskurychle sebrala a řekla – co možná nejlhostejněji, abych skryla svůj strach: “Promiň, ale je to dárek, ty se nedávají.” Asi nečekal, že se po kytce tak rychle natáhnu, a tak při mém pohybu trošku zavrávoral, což u kamarádů vzbudilo vlnu hurónského smíchu. Na tváři, která mi nyní již moc hezká nepřišla, se mu usadil skoro až nenávistný výraz. Vím, že jsem měla srdce až v krku a čekala, že mě nějak napadne, ale místo útoku se náhle začal vzdalovat.

Kdy už pojede ten vlak? Už aby tu byl, modlila jsem se v duchu. Věděla jsem, že pokud se nestane zázrak, ti kluci mě na pokoji nenechají. Na to se tvářil Jarda příliš naštvaně. Mé obavy se potvrdily, za chvíli u mě byl Jarda zas a zcela nečekaně mi chrstnul do tváře plný kelímek vody, kterou sehnal v nedalekém automatu. Byla jsem v šoku, ale než jsem se stihla vzpamatovat a nějak zareagovat, začal se Jarda náhle vzdalovat. Když jsem konečně byla schopná vnímat, co se děje, viděla jsem, že ho za sebou nesmlouvavě táhne nějaký kluk. Nebyl to žádný z jeho dvou kamarádů. Ti jen nerozhodně postávali a obhrouble na účet neznámého nadávali. Byli zjevně také řádně opilí.

Nedaleko nádraží byla pumpa a já vmžiku pochopila, kam je Jarda vlečen. Pochopil to i on a snažil se vykroutit. Mladík ho však držel pevně a skutečně se mu podařilo ho pod proud pramenité vody dostat. Pak ho předal do opatrování kamarádům, kteří se krom nadávek nevzmohli na žádnou akci, a podle všeho zamířil ke mně. V tu chvíli se ale spustily závory a přijížděl očekávaný vlak. Zůstal na druhé straně kolejí. Zakřičela jsem na dálku děkuji, zamávala a nastoupila. Nevšimla jsem si, zda také nastupoval, ale raději jsem se odklidila z místa nepříjemného zážitku co nejrychleji. Až ve vlaku mě zamrzelo, že jsem svému zachránci nepoděkovala, jak se patří.

Po několika minutách se však otevřely dveře našeho oddělení a tam opravdu stál můj zachránce. Jako v nějakém filmu. Hned jak zahlédl kytku, zamířil ke mně. “Jarda je parchant, zasloužil by si ještě víc. Mrzí mě, co ti udělal,” začal na mě už zdálky mluvit. Poděkovala jsem mu a vzájemně jsme se představili. Zjistila jsem, že do vlaku nastoupil jen kvůli mně, aby zjistil, zda jsem v pořádku. Než na další stanici vystoupil, vyměnili jsme si telefonní čísla a maily. Další setkání na sebe nedalo dlouho čekat, nejdříve to bylo jen o vděku, pak jsme ale zjistili, že je nám spolu vlastně moc dobře. A tenhle krásný pocit trvá až dodnes.

Jana (20)

-red-