Do hypermarketu za odpočinkem?


Ze svého dětství si pamatuji spíše menší obchůdky v okolí, kde byly nejčastěji samostatné potraviny, domácí potřeby, papírnictví a elektro, případně řezník a maso-uzeniny či cukrárna. Menší obchůdky v okolí sice zůstaly, ale je jich znatelně méně. Dříve se u jejich výkladů zastavovali lidé, dnes vidím podobný výjev jen ojediněle. O to víc narostlo množství velkoobchodů a hypermarketů. Staví se dál, i když na mnoha místech se ukazuje, že možná už jich je přece jen více než trh unese, a proto některé výklady zejí prázdnotou. Taková je aspoň situace v Praze. Do hypermarketů jezdí mnozí z nás především na velké nákupy, kdežto do blízkého obchůdku zaběhneme jen pro to nejnutnější, zapomenuté, občas.


Zvykli jsme si. I přesto, že je v těch velkých obchodních centrech připomínajících nákupní třídy cítit neosobní, uspěchaná atmosféra. A nebo právě proto, protože to odpovídá době a životu tady ve městě? Nikdy mi na nich kromě soustředění velkého množství zboží a prodejen na jednom místě a samozřejmě také mnohdy i nižších cen, které si malé obchůdky nemohou zkrátka dovolit, nepřišlo nic zábavného. A přesto se sem lidé chodí bavit. Jistě, v patrech některých z nich najdeme třeba multikina, nahuštěné stolečky u prodejen s občerstvením, kde si však místo útulného zákoutí připadáte jako v letištní hale, najdeme tu i dětské koutky, kam lze buď děti v průběhu nákupů na chvíli dát, případně tu s nimi i pár minut pobýt, což je po rodiny s dětmi mnohdy výhodné řešení.

Vyrážet sem však pravidelně a cíleně na výlet či za zábavou místo procházky někde na čerstvém vzduchu, dětský koutek využívat častěji než dětské hřiště (nejen v zimě, ale i když je venku krásně) a z plastových nádob pojídat občerstvení ne vždy valné kvality, to mě dříve nenapadlo. Dlužno dodat, že pokud jste matka s malými dětmi, je to opravu často jedno z mála míst, kde se svobodně pohybujete s kočárkem a nikomu nepřekážíte, velké prostory pojmou i případný kouř, který v klasické restauraci často dolehne i do nekuřácké části, takže pro to jistě pochopení mám, ale spíše se ptám i sama sebe, zda je to takto přece jenom správně.

Vždy když potkávám ty valící se davy, vzpomenu si na film Český sen studentů Filipa Remundy a Víta Klusáka, kteří si najali reklamní agenturu, aby pro ně udělala reklamu nového fiktivního hypermarketu. Vybaví se mi konkurz, v němž rodiny popisují, proč rády do hypermarketů chodí a jak je to baví. Vidím malou holčičku, pro kterou byl největší trest, že jednou místo do obchodního centra vyrazili do lesa. Film svého času vzbudil velký ohlas a možná jsme se tehdy mnozí na chvíli i zamysleli. Nyní tato kritická vlna opadla a jdeme ve stejných kolejích dál. Těžkou soudit, jen mám dojem, že tímto způsobem života o něco přicházíme. Nemáte ho někdy také?

Redakce