Život očima Saint-Exupéryho


Většina z nás zná spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho jako autora Malého prince, krásné knížky, která je spíše než pohádkou odrazem nás samých a moudrou reflexí okolního světa. Méně známá je jeho další tvorba, ale jeho milovníci ji jistě znají. V Exupéryho pozůstalosti bylo nalezeno nedokončené dílo, plné pro něho příznačných básnických meditací, filozofických úvah i fiktivních rozhovorů o smyslu života a světa – Citadela. Spojuje posledních deset let autorova života. A jako vždy se jedná o úvahy nadčasové, z nichž na víkend vybíráme pár ochutnávek o životě, vztazích, o mužích a ženách.


Člověk není živ z diamantu, nýbrž z určitého vztahu mezi diamantem a lidmi. Ani z písku, nýbrž z určitého vztahu mezi pískem a kameny. Ani ze slov v knize, nýbrž z určitých vztahů mezi slovy knihy, ze vztahů, které znamenají lásku, báseň, boží moudrost…

Kam se poděje krása ženy, jestliže tu není muž, kterého by vzrušila? Kam lesk diamantu, když po něm nikdo netouží? Kam se poděje říše, není-li těch, kdo by jí sloužili?

Tajemství člověka je v tom, že když ho opustí milá, je celý zoufalý, ale když sám přestane milovat nebo ctít říši, nic o svém ochuzení neví. Prostě si řekne: ‘Nebyla tak krásná, nebo tak milá, jak jsem snil …’ a odchází, kam ho náhoda zanese. Ale svět pro něho už není zázrakem. A jitro už není jitrem návratu či jitrem probuzení v jejím náručí. Noc už není velikou svatyní lásky. Už není tím velikým pastýřským pláštěm, pod kterým oddechovala spící milá. Všechno zešedlo. Všechno ztvrdlo. Ale člověk o svém neštěstí neví a nepláče pro svou ztracenou plnost. Raduje se ze svobody, která je svobodou nebytí.

Člověk chtěl cosi získat. Získal to. A je teď šťastný? Štěstí bylo přece v oné cestě za něčím. Pohleďte na rostlinu, která vytváří květ. Je šťastná, že vytvořila květ? Je pouze dovršená. A nemůže si přát už nic, jen smrt… A radost z vytváření květu, z přemáhání bouře a z budování chrámu je něco jiného než radost z květu, který je hotový, z bouře, kterou jsme přemohli, z chrámu, který už jsme postavili… Je to klam, pokud jde o předmět touhy. Řekneš, že to, co věčně pronásleduješ, se věčně vzdaluje … To jako by si stěžoval strom: “Stvořil jsem květ a teď je z něho semeno a ze semene strom a ze stromu zas květ …” …neboť člověk, víš, člověk se rodí dlouho.

Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli… Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se…

Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí… přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí… A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu… Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat. Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mne tančit, aby mne mohl soudit… Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal.

Po lásce nemohu sáhnout, jako by byla kdesi v zásobě: je to především práce mého srdce… Lásku ti neposkytuje určitá tvář jako dar, stejně jako ta šťastná pohoda nebyla v krajině, nýbrž v tvém stoupání vzhůru. V tom, že jsi zmohl horu. Že jsi zakotvil v nebi. Stejně je tomu s láskou. Že by ji člověk mohl potkat, je pouhá iluze, neboť lásce je třeba se učit. Klame se ten, kdo bloudí životem, aby se nechal dobývat, kdo zná jen citové vzrušení z krátkých vznětů a doufá, že potká onu velikou horečku, která ho zapálí pro celý život. Jeho srdce dosáhne jen chabého vítězství, neboť je duševně chudý a zmohl jen maličký pahorek. Stejně tak nelze spočinout v lásce, pokud se den ze dne neproměňuje, jako je tomu v mateřství… Neboť co není vzestupem či přechodem, to ztrácí význam.

Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky… Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden… Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš…

Láska je především tiché naslouchání… Nadejde hodina, kdy ve své milé dospěješ k tomu, co nebude pouze ten či onen její pohyb, ten či onen detail tváře, to či ono její slovo, nýbrž Ona sama. Přijde chvíle, kdy už pouhé její jméno bude jako modlitba, neboť k němu nebudeš mít co dodat. Přijde chvíle, kdy už nebudeš nic žádat Ani rty, ani úsměv, ani něžnou paži, ani dech její přítomnosti. Bude ti stačit, že Ona je. Přijde chvíle, a už se nad tím či oním krokem, slovem, nad tím či oním rozhodnutím, odmítnutím nebo mlčením nemusíš na nic ptát, abys je pochopil. Neboť Ona je. Některá žena však vyžaduje, aby ses ospravedlňoval. Otevře nad tvými činy proces. Zaměňuje lásku a vlastnictví. Proč bys jí odpovídal? Co můžeš v jejím naslouchání najít? Chtěl jsi být přijat především v tichu, a ne pro to či ono gesto, pro tu či onu vlastnost nebo slovo. Chtěl jsi být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi.

Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.

Skutečnost je totiž taková, že když dáváš, nestáváš se menším, ale naopak získáváš další bohatství, abys mohl dál rozdělovat… A dáváš-li, nikdy se nestarej, komu. Budou ti totiž říkat: “Ten člověk si to nezaslouží!” Jako by tu šlo o nějaké zboží, kterého je škoda.

Zdroj: Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Redakce