Filmy v nesnázích


Nové české filmy stojí téměř vždy v centru pozornosti. Tak jako každé umělecké dílo – ten který film někoho pobaví, přiměje k přemýšlení, jiného nudí a jeho zhlédnutí pro něho je pouze zbytečnou ztrátou času. Nechci se nyní pustit do nějakého hodnocení filmů, zaujalo mě spíše dění, které se minulý týden rozvířilo kolem filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Nemohu si pomoci, ale začínám nabývat dojmu, že v dlouhodobě názorově liberální české společnosti po určité době vystrčil své růžky podivný puritánský rys, zosobněný v tomto případě Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, respektive podněty, které v poslední době řeší.


Mnoho z vás film mělo příležitost již zhlédnout, tudíž jste si mohli obrázek učinit sami, pro připomenutí a pro všechny ostatní, kdo nevědí, oč jde, krátký nástin děje: Film Kráska v nesnázích je česká filmová komedie režiséra Jana Hřebejka z roku 2006 na motivy básně od Roberta Gravese, pojednávající o lásce jedné ženy ke dvěma mužům.
Scénáristu Petra Jarchovského báseň inspirovala k vytvoření příběhu milostného trojúhelníku, v němž mladá žena Marcela (Aňa Geislerová) řeší dilema své lásky ke dvěma mužům (Roman Luknár a Josef Abrhám). Atraktivní třicátnice, manželka a matka dvou dětí, neví, zda má zůstat s manželem Jardou, s nímž se po povodních ocitla ve finanční i osobní krizi. Pohromadě s ním ji však již drží jen určitá vzájemná sexuální závislost. Jednoho dne proto i s dětmi odejde k matce (Jana Brejchová), kde se však ocitají pod psychickým terorem otčíma Richarda (Jiří Schmitzer).

Zpráva, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se po uvedení Krásky v nesnázích v České televizi zabývá stížnostmi, v nichž je film kritizován jako snímek, jenž by mohl mít mravní a morální dopad na děti, má do jisté míry opodstatnění. Chybí v něm určité odsouzení amorálnosti počínání hlavních postav, od sexu manželů po rozvodu, přes krádeže aut, nabízení vína nezletilým až po močení do bazénu. A Rada musí řešit také vulgární slova a sexuální scény, které jsou součástí jiných filmů jako Sto tisíc dolarů na slunci, Sluneční stát či Horem pádem. V ten okamžik se mi vybaví známý film z počátku let devadesátých, který by mládež mohl v tom případě narušit už jen pouhým názvem: Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), tak se jmenuje známý snímek režisérky Věry Chytilové s Bolkem Polívkou v hlavní roli. A že se v něm zrovna nemluví vybraným spisovným jazykem, je nasnadě.

Zamýšlím se nad tím, zda se naše společnost od zmíněných devadesátých let v tomto ohledu tolik změnila. Nikdy jsem ten dojem neměla, ale je pravdou, že podobné cenzorské pokusy se začínají vynořovat nějak víc. A přitom se na jednu stranu hovoří o svobodě slova a plné, tedy i mravní odpovědnosti jednotlivců, a na druhé straně bychom si měli opět nechávat určovat druhými, co je a co není morálně správné? Jistě, že vždy existují nějaké více či méně amorální filmy, jejich obsah však bývá všeobecně znám. Jako dospělý, morálně odpovědný rodič dítěti takovýto film jednoduše nedovolím. Popravdě řečeno, v tomto směru se považuji za celkem liberální, a snad proto je to pro mě nepochopitelné. Nerada bych se ale dočkala doby (pokud to hodně přeženu), kdy by se zakrývaly nohy u nábytku, aby nevzbuzovaly hříšné myšlenky.

Zdroj: csfd.cz

Redakce