Útulek lásky


Když babička zůstala sama, často vzpomínala nejen na dědečka, ale také na jejich někdejšího psího kamaráda. Nabízeli jsme jí, že jí koupíme štěňátko, ale namítala, že se jí už nechce piplat se s malým tvorečkem a že Azorka by jí stejně jen tak nějaký pes nenahradil. Azorek byl krásný, dobrosrdečný pejsek, vzhledem taková pouliční směska, a když jsme ho před pár lety museli dát utratit, oplakali jsme ho svorně všichni. Pak mě ale kolegyně v práci přivedla na nápad, že bych přece mohla pro babičku najít nějakého opuštěného psího kamaráda v útulku. Už bude dospělý a třeba najdeme i nějakého, který by mohl být Azorkovi podobný. Pomůžeme tak pejskovi i babičce, lákala mě.


Nápad se mi zalíbil, čas od času jsem se dívala na pořad Chcete mě a hned bych si s chutí nějakého pejska také pořídila. Bydlela jsem však v té době v podnájmu spolu s jednou kamarádkou, a tam nebylo možné psa mít. Těšila jsem se však, že až si jednou budu schopná zaopatřit nové bydlení, na které jsem vší silou šetřila, a také si třeba najdu toho správného partnera, který v té době po mém boku už nějaký ten pátek chyběl, po nějakém pejskovi se poohlédnu. Vidina, že bych mohla do té doby chodit venčit psa k babičce, mě proto lákala o to víc. Sice bylo trochu riskantní babičce o tomto plánu dopředu nic neříct, naši mě však podpořili, a tak jsem jednoho dne vyrazila na okružní jízdu po známých psích útulcích v širokém dalekém okolí.

Netušila jsem, jak silný to na mě bude mít účinek. V první chvíli jsem měla chuť všechny ty o pozornost žadonící tvorečky jednoduše hned naložit a odvézt. První útulek jsem následně psychicky tak úplně nezvládla, majitelé však měli pro můj zbědovaný výraz pochopení, tak mi nabídli kafe a poděkovali, že mám o osud pejsků takový zájem, a ať o všem popřemýšlím a později se kdykoli vrátím. Když mi útulek zmizel z očí, musela jsem s autem na nejbližším vhodném místě zastavit a projít se po nedalekém lesíku. Chvíli jsem přemýšlela, zda to nemám pro dnešek vzdát, v původním plánu jsem měla stanovena ještě další tři místa, nakonec jsem se ale přece jenom uklidnila a rozhodla se, že se ještě aspoň do jednoho útulku podívám. Však jsem si kvůli tomu vzala speciálně dovolenou a kolegyně i naši budou jistě zvědaví, jak jsem dopadla.

Další útulek měl podobu přívětivého domečku s velkou zahradou, prostředí zde bylo tak nějak samo o sobě veselejší a barevnější, mnoho psů právě skotačilo venku, takže můj prvotní stísněný pocit z čistých, ale chladných kotců předchozího útulku ze mě náhle spadnul. Bylo krásně, teplý jarní den, majítelé byli ještě snad laskavější než ti první, provedli mě útulkem, skoro o každém pejskovi mi vyprávěli jeho smutný příběh, ale vše brali s neodolatelným humorem, takže jsem se za chvíli musela smát také. Pak mi poradili, abych se v klidu posadila na zahradě a pozorovala pejsky, jak dovádějí. Tak nejlépe poznám, jak se který projevuje. Při jejich vyprávění mě zaujal příběh malého pejska, který byl – stejně jako kdysi Azorek – neurčité rasy a původu, a kterému před pár měsící zemřela panička. Ta paní byla navíc asi ve věku naší babičky. Brzy jsem se přistihla, že ho bezděky pozoruji víc než jiné psy.

Pejsek sice nebyl Azorkovi příliš podobný, měl však v očích podobnou dobrotu a jiskřičky, jako míval on, navíc se mi líbil i určitý noblesní klid a jakási rozšafnost, s níž odrážel hravé útoky ostatních psů. A viditelně si nic nedělal ani ze psů o dost větších. Babička by určitě byla raději, kdyby měla klidnějšího psa, který by jí neutíkal a nerval by se za každou cenu s jinými psy, přece jenom se už nemůže tak dobře hýbat, uvažovala jsem. A byla jsem do svých úvah natolik ponořená, že jsem si ani nevšimla, že si opodál kdosi sednul. Jeho přítomnost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem ucítila na sobě čísi pohled.

Odpoutala jsem zrak od štěkajícího klubíčka a podívala se do tváře pohlednému mladšímu muži, který byl zhruba v mém věku. Usmál se na mě a zeptal se: “Také jste si přišla vybrat psího kamaráda?” Pokývala jsem hlavou. “Promiňte, asi jsem vás vyrušil. Já už mám vybráno, přijel jsem si pro támhletoho boxera. A jmenuji se Josef, tedy Pepa mi říkají,” pokračoval v proudu slov, a pak se zarazil: “Ale vás asi moje společnost ruší, že jo? Tak to se omlouvám.” “Ale neruší,” zakroutila jsem hlavou a ani sama nevím proč, začala jsem mu vyprávět o tom, jak na mě zapůsobila návštěva prvního útulku. Pozorně mi naslouchal a účastně přikyvoval. Pak mě utěšoval, že to je zcela normální, a když byl v útulku poprvé, také měl malou dušičku.

“Toho psa chceme tedy pro babičku, je teď sama, měla by společníka. Dřív, ještě s dědou, mívali Azorka,” upřesnila jsem důvod, proč jsem tady. “To je skvělý nápad,” nadšeně pokýval hlavou: “a už jste si vybrala?” Ukázala jsem na malého psíka, který se s hrdě vztyčenou hlavou procházel jako nějaký paša mezi ostatními: “Tamtoho malého, ryšavobílého, tedy ještě si nejsem úplně jistá, ale zdá se mi, že je klidný a zbytečně se nepere, ani neprovokuje.” “Máte dobrý pozorovací talent,” pochválil mě Pepa, se kterým se mi, jak jsem si uvědomovala, moc hezky povídalo. “Jsem tu už poněkolikáté, než jsem konečně dokončil nejnutnější úpravy na domku, kam se stěhuji, a tenhle pejsek mě taky prve zaujal. Znám i jeho příběh, však vám ho jistě také majitelé vyprávěli.”

Ještě nejméně další hodinu jsme strávili příjemným povídáním, než se Pepa zvednul, že už bohužel musí jít, aby s majiteli vyřídil převzetí pejska. Nabídnul mi, že bychom si o našich pejscích mohli třeba dát zprávu. Ať již si vyberu tohoto, nebo úplně jiného. Za normálních okolností bych asi trochu váhala, nebo by mi přišlo divné – dávat na sebe cizímu muži kontakt, ale nyní to proběhlo s naprostou samozřejmostí a já nepochybovala, že o Pepovi ještě uslyším.

O týden později jsem již do útulku vezla babičku, a ta si hned – přes počáteční reptání – budoucího společníka oblíbila. Zdálo se, že si padli do oka navzájem, a tak za další týden jsem tedy i já jela nového psího miláčka vyzvednout. Pejsek se jmenoval Rendy, bylo mu pět let, takže byl v nejlepším věku a ve výborné kondici, a majitelé i veterinář mi tuto volbu pochválili. Babiččino nadšení, když jsem jí Rendyho přivezla, bylo ohromné. Užívali jsme si to celá rodina. Když byla chvilka klidu, neodolala jsem a napsala Pepovi SMS-ku, že jsem právě malého Rendyho přivezla k babičce a oba působí moc šťastně. Pepa téměř obratem odpověděl, že to je skvělá zpráva a jestli bych neměla tedy chuť jít to někam, třeba i jen nad šálek kávy, oslavit a probrat novinky. Mé váhání nebylo příliš dlouhé, souhlasila jsem.

Sešli jsme se, příjemně navázali na náš hovor z útulku, on se nadšeně rozplýval nad boxerem Beníkem, já vyprávěla o Rendym a čas nám plynul v rostoucím porozumění. A tak jsme se dohodli i na další schůzce, a ani při té nakonec nezůstalo, takže jsem byla po čase pozvána i do jeho nového domku, abych se podívala na Beníka, a po půl roce jsem se tam i nastěhovala. A bydlí se nám spolu, zatím všem třem, ale v budoucnu snad i více členům, moc krásně. Beníka jsem si zamilovala stejně jako Rendyho a občas je bereme na společnou vycházku, však jsou to staří známí.

Mirka (27)

-red-