Dálkové ovládání v našem životě


Tytam jsou doby, kdy jsme museli kvůli přepnutí televizoru vstávat z pohodlného křesla. Tenkrát se ještě přepínalo mezi dvěma programy, proto to zase až tolik nevadilo, ale dnes, kdy existují desítky kanálů, by to bylo horší. Lidé si však vždy uměli ku pomoci a zvýšení pohodlí vynalézt nějakou věcičku, která jim usnadnila život. V případě dálkového ovládání šlo o věc již dávno známou, pouze pro ni bylo určeno nové využití. Přepínání kanálů občas přivádí k šílenství ženy, to když se chopí ovladače muž a zdánlivě bezcílně přepíná mezi kanály. Odborníci tvrdí, že je to pozůstatek z doby, kdy se po dlouhém lovu usadili večer unavení u ohně a odpočívali při pohledu do jeho plamenů. Přepínáním relaxují a současně získají přehled o tom, co kde dávají, což jim ke spokojenosti obvykle stačí. V rámci početnější rodiny se občas o dálkové ovládání dokonce strhne i boj. A kde se tento malý, nenápadný a dnes již prakticky nepostradatelný pomocník vzal?


Ve svém patentu z roku 1893 popsal jeden z prvních příkladů dálkového ovládání známý americký vynálezce Nikola Tesla. Použití dálkového ovládání zaujalo, jak to v podobných případech bývá, zejména vojenské stratégy, kteří se věnovali rozvinutí možnosti jeho využití již za první světové války. A jedním z výsledků vojenského výzkumu byla německá raketa Wasserfall a také radiem řízené motorové lodě, které vyvinuli Němci k ničení nepřátelského námořnictva během I. světové války. Během II. světové války k lodím a raketám přibyly dálkové řízené bomby a jiné zbraně. První dálkově ovládané modelové letadlo se pak vzneslo k nebesům již v roce 1932.

Pro mírové účely bylo dálkové ovládání poprvé použito při otevírání garážových vrat koncem 40. let 20. století v USA. A kdy prvně někoho napadlo využít dálkové ovládání k obsluze televizorů? Bylo to v roce 1948 ve firmě Zenith a ještě zdaleka nepřipomínalo ovladače dnešní. K televizoru bylo připojeno “šňůrou”, podobně jako to známe u “dálkově” ovládaných autíček z pozdějších let. Prodávat se tento ovladač začal pod názvem “Lazy Bones” (líné kosti) roku 1950. Jeho ovládání však bylo poměrně nepohodlné a o kabel se nezřídka zakopávalo, což někdy nezůstalo bez následků.

Bezdrátové ovládání spatřilo světlo světa v roce 1955, jeho vynálezcem byl inženýr Eugene Polley, a prototyp nesl název “Flashmatic”. Pracovalo na principu přenosu světla, ale k dokonalosti mu ještě mnohé chybělo, protože paprsek byl snadno zaměňován s jinými zdroji světla, tak se nezřídka stávalo, že se televizory samy od sebe zapínaly, přepínaly a vypínaly. Cesta ke koncepci dnešního ovladače však již byla započata, protože i přes zjevné nedostatky se ukazovalo, že o tento typ ovládání je rostoucí zájem.

Zvažovalo se použití radiových vln, u nichž však hrozilo, že by se jimi přepínal televizor i u sousedů. Zvukové ovládání bylo rovněž pro obtíže při vymýšlení jeho funkčnosti, hledání potřebné frekvence i využití zavrženo. Zajímavější byl již nápad využít ultrazvuk, který byl také záhy realizován týmem techniků kolem Dr. Roberta Adlera. První přístroje tohoto typu se objevily koncem roku 1956. Ultrazvukový dálkový ovladač byl sice poměrně výrobně nákladný, přesto se ukázalo, že lidé si za televizory s ním ochotně připláceli.

V 60. letech se do dálkových ovladačů začaly vkládat v té době objevené tranzistory. A dálkové ovládání bylo nyní již napájeno bateriemi. Tento typ ovladače byl jedničkou na trhu až do začátku 80. let, kdy jej zastínila infračervená dioda. Ta je schopna emitovat a přijímat světelný paprsek o nízké frekvenci, který je pro lidské oko neviditelný. Infračerveného spojení je využíváno dodnes. A nejen u ovladačů televizorů, infračervené porty se využívají v různých druzích bezdrátových spojení na krátké vzdálenosti. A dlužno dodat, že prvním názvem “líné kosti” tvůrci zcela přesně vystihli podstatu používání dálkových ovladačů dnešních dnů.

Zdroj: Wikipedie

Redakce