Zase je to tu…


No, jistě… Už zase nespím. Asi si z toho založím výnosnou živnost a budu tak přispívat nemalým dílem na snížení očekávaného schodku ve státní pokladně.

Ale tentokrát už jsem na nespavost opravdu vyzrál. Už žádné zbytečné pokusy násilně vtrhnout do říše, kde sladce vládne bůh Hypnós. Už žádné zbytečné brouzdání potemnělým bytem plným nebezpečných a život ohrožujících nástrah. Žádný nedostatek tekutin a následná potřeba se přebytků zbavit.

V okamžiku, kdy jsem nabyl nezvratného přesvědčení, že po zhlédnutí vybraného filmového dílka, večerní hygieně a natřásacím rituálu s polštářem a peřinou, opravdu neusnu, popadl jsem svůj tmavomodrý notebook, odklopil jeho horní část a čekal na inspiraci. Ovšem čekat na inspiraci, jako osamocený voják v poli, vyžaduje notnou dávku trpělivosti a kázně.

Inspirace nechodí většinou na povel. Je volnomyšlenkářská a zásadně neuznává žádnou autoritu dochvilnosti, akurátnosti a podobně omezujících lidských výdobytků.


Zrovna jsem se začetl do článku o spotřebě elektrické energie s ohledem na spotřebovanou energii domácím počítačem, když jsem z chodby našeho domu uslyšel dobře známé zvuky pomalu jedoucího výtahu jeho šachtou, až k místu určení. Tentokrát dojel až dolů do přízemí, kde pozřel pasažéra, kterého po několika okamžicích poklidné jízdy nahoru, vyplivl na našem patře.

Nevěnoval bych tomu pozornost, kdyby se během dalších okamžiků neudálo to, co člověk nevymyslí a jen sám život snad dokáže zinscenovat takovou komedii…

Jak už jsem řekl, výtah vypustil pasažéra noční jízdy v našem patře. Dveře se automaticky zavřely a bylo několik chvilek naprosté ticho. Zřejmě dotyčný hledal vypínač chodbového světla, aby trefil správným klíčem do zámku. Vlastně až sem se neudálo zhola nic, co by stálo za zmínku. Jenže v tu chvíli nabraly věci naprosto neskutečný směr a obrátky.

Zčistajasna se rozlehl chodbou naprosto nepopsatelný řev, jako když projde halou Hlavního nádraží v Praze mnohahlavý dav fanoušků jednoho nejmenovaného fotbalového týmu, mistrně křížený se zvuky letícího hliníkového nádobí a několika žuchnutí, buchnutí, klepnutí, až ta velkolepá změť zvuků a pazvuků skončila ukrutně škodolibým smíchem.

Až když jsem, a nutno dodat nejen já, ale i téměř všichni sousedé bydlící na našem patře, vyjma staré paní Harbundíkové, která trpí nedostatkem sluchu – v jejím požehnaném věku devadesáti pěti let naprosto samozřejmou, vyběhl na potemnělou chodbu jen v nočním úboru a trepkách, abych pomohl případného útočníka pacifikovat, zjistil jsem, jak velice se mýlím.

Naše veskrze milá sousedka, čekajíc na svého synka, si usmyslila, že mladíka vytrestá za jeho pozdní příchod domů, a než synek dojel zdviží ke dveřím, za nimiž očekával vlídné přijetí své milé matky, ta v celém bytě pozhasínala a mistrovsky se ukryla v předsíni za dveře. Sotva synek, obtěžkán výslužkou z jakési svatební hostiny, včetně polévky s játrovými knedlíčky, otočil klíčem v zámku a dveře potichu otevřel, netušil, do jaké šlamastiky vstupuje.

Sousedka na synka „jen bafla“, jak sama přiznala po tom, co jsme se všichni vzpamatovali. Ovšem bafnutí v jejím podání jsem vám tu již popsal. To nebylo krátké a neškodné Baf!, sousedčino Baf! by vyděsilo i otrlejší jedince. Takže následky byly katastrofální. Synek se vyděsil, máchal oběma rukama jako větrný mlýn, čímž mu vyletěla konvička s polévkou nad hlavu, a ve stejném okamžiku letěla do vzduchu i papírová krabice naplněná po okraj dorty snad všeho druhu. To vše se v jistém bodě setkalo a shůry milému ponocujícímu synkovi dopadlo na hlavu.

Když jsem dobíhal k sousedčiným dveřím, pln odhodlání bránit tuto milou osobu proti případnému násilníkovi, spatřil jsem už synka sedícího na botníku, ve vlasech polévkové nudle a z kožené bundy rukou shazoval zbytky dortů se slovy: “To byla vejslužka, maminko…”

-red-