Kde se vzala první žvýkačka?


Soutěž o to, kdo vyfoukne největší bublinu, a zklamání ze žvýkačky, z níž ji udělat prostě nešlo, to je jedna z mnoha vzpomínek na gumovou žvýkací hmotu z dětských let. Žvýkačky, v nichž byly obrázky či ještě lépe obtisky, které se přitiskávaly na vybranou část těla. Pokud se vše dobře podařilo, vznikl barevný obrázek, po němž sice při kontaktu s vodou zbyl jen obtížně smývatelný barevný flek, který mnohdy připomínal modřinu, přesto to bylo tehdy něco mimořádného, co dnes už nikoho nepřekvapí, protože na trhu je žvýkaček i s různými “dárečky” v balení nepřeberné množství. Něco se však tak úplně nezměnilo, učitelky stále žákům domlouvají či nařizují, aby při hodině přestali žvýkat, a žvýkačky můžete nalézt přilepené na různých částech školního nábytku, což je obzvlášť nemilé, pokud při třídních schůzkách se vám jedna taková přichytí na kalhoty nebo na sukni. V blízkém budoucnu však na trh má přijít žvýkačka nepřilnavá, tak uvidíme.


Dnes žvýkačka podle mnohých reklam údajně pomáhá s hubnutím, s odvykáním kouření nebo chrání zuby před zubním kazem. Žvýkáme ji, pokud se chceme na něco soustředit, což se stává někdy až návykovým a možná to i vysvětluje (ač ne ve všech případech), proč se jí tolik daří ve školním prostředí. Zvýšení soustředěnosti při žvýkání si všimli již dávní předkové, proto není divu, že při archeologických výzkumech byly na několika místech objeveny kousky smůly, které kdysi naši předkové používali právě ke žvýkání. Britská studentka archeologie našla nedávno při výkopech v severozápadním Finsku použitou žvýkačku starou pět tisíc let, fosilizovanou tuhou březovou hmotu, v níž se dochovaly otisky lidských zubů. Březová kůra působí totiž mj. jako lék na zanícené dásně.

I písemné prameny z časů řecké a mayské civilizace podávají důkazy o žvýkání pryskyřic různých stromů, Mayové například žvýkali šťávu pověstného gumovníku, v Nové Anglii si pak tamní Indiáni vkládali do úst smrkovou mízu. Noví bílí američtí přistěhovalci je záhy napodobili, ztvrdlou pryskyřici sbírali a domácí žvýkačku vylepšili přidáním včelího vosku. Rostoucí obliby pryskyřicové žvýkačky využil John B. Curtis se svým bratrem, kteří ji v roce 1848 začali vyrábět ve velkém a prodávat. Patentovat si žvýkačku nechal v roce 1869 William F. Semĺe, tu ale sám nikdy nezačal vyrábět pro prodejní účely.

Významný posun v dějinách žvýkačky nastal ve stejném roce, kdy Curtis podal svůj žvýkačkový patent. Fotograf a vynálezce Thomas Adams se v té době věnoval především výrobě pneumatik a pokusil se vulkanizovat kaučukovou šťávu, což se mu však nepovedlo. Tímto omylem však objevil novou žvýkací hmotu a brzy poté, co zjistil, že jeho nový výrobek jde v obchodu na odbyt, si nechal v roce 1871 patentovat stroj na jeho výrobu. Ochutil hmotu o lékořicovou příchuť a dal jí název Black Jack (Černý Jack). Z hrudkovité podoby se nová žvýkačka změnila v tyčinku a brzy po Jackovi přišla na trh také žvýkačka Tutti-Frutti s ovocnou příchutí. Jeho žvýkačky se staly také historicky prvním zbožím, které se začalo v Americe prodávat v prvních automatech v New Yorku roku 1888.

Až poté, co žvýkačka urazila řádný kus cesty, vstupuje na scénu muž, s nímž bývá historie žvýkačky spojována nejčastěji – William Wrigley. Ten v roce 1892 trh se žvýkacím gumou skutečně řádně rozjel, když žvýkačky tradiční a dodnes známé ovocné a mátové chuti zdarma přibaloval ke svým práškům na pečení. Továrna této značky si udržela velký věhlas dodnes a představa Američana bývá nezřídka spojena s nezbytnou žvýkačkou v ústech, kterou už dlouhá léta dostávají i američtí vojáci pro zvýšení soustředění, zbavení se stresu a také jako náhradu zubní pasty. V 50. letech 20. století se na trhu poprvé objevila žvýkačka bez cukru. V současnosti, jak bylo zmíněno v úvodu, se pracuje na její nepřilnavé podobě, takže se nám jednou už konečně na sukni nepřilepí.

Zdroj: Wikipedie

Redakce