Já se tam vrátím


Básnička či spíše lyrizovaná próza básníka Františka Halase mi vždy jednou za čas vytane na mysl v souvislosti s některými místy, která jsem kdysi navštívila, a stále si slibuji, že na ně opět zavítám. Čas od času se mi tuto touhu podaří naplnit. Když jsem byla ještě dítě školních lavic, vyrazila naše třída na školu v přírodě do Telče. Bydleli jsme v hotelu nedaleko krásného náměstí a zámku. A v té době ještě těžko někoho napadlo, že se město jako jedno z prvních míst zapíše po revoluci mezi přední památky světového kulturního dědictví UNESCO.


Renesanční domy na náměstí se zdobenými fasádami připomínaly pohádkové kulisy, takže jsem si tam jako sotva odrůstající dítě připadala jako v nějakém vysněném království. Do paměti se mi zapsal i zámek s rozlehlým sálem a působivým modrým kazetovým stropem, který jsem později vždy spolehlivě identifikovala v řadě pohádek, jež se zde skutečně dosti často natáčely. A také obraz paní Perchty z Rožmberka s pověstí o jejích černých a bílých rukavičkách se mi nesmazatelně vryl do paměti a vždy jsem si na něj vzpomněla ve chvíli, kdy v televizi běžel film Bílá paní s Irenou Kačírkovou v hlavní roli.

Zmíněná pověst o bílé paní rožmberské praví, že se paní Perchta zjevovala vždy, když se mělo stát něco významného ve stejnojmenném šlechtickém rodě. Měla-li bílé rukavičky, značilo to radostnou událost, držela-li černé, věstila tak zpravidla neštěstí nebo něčí smrt. Dlužno dodat, že se objevovala především na Rožmberku, ale také v Jindřichově Hradci a právě v Telči, což byla všechno rodová sídla Rožmberků a pánů z Hradce, tedy Vítkovců.

Po odjezdu z krásného města jsem si poměrně často opakovala, že se tam musím jednou vrátit a zase pocítit onu zvláštní atmosféru dávných časů, která mě přitáhla k zájmu o historii. Renesanční domy s jejich grafitovou výzdobou dodnes vždy a všude mezi prvními spolehlivě upoutávají mou pozornost. Podobně krásnými domy se pyšní třeba i jižněji položené Slavonice, na které se pohříchu často zapomíná. Jižní Morava a jižní Čechy se staly mým oblíbeným místem, a i když jsem se podívala do různých tamních končin, Telči se mé trasy vždy až s podivem vyhýbaly.

Až jednou jsem potřebovala bádat nad dokumenty v archivu jindřichohradeckého zámku, a rozhodla jsem se, že tentokrát svou šanci nepromarním. Krásný výlet do Telče, ale také zmíněných Slavonic, ve mně vyvolal velmi silný dojem. Procházela jsem se po břehu rybníka, v němž se ve slunečném dni odrážely zámecké a kostelní věže a připomínala si místa, kam jsme v průběhu čtrnáctidenní školy v přírodě prakticky denně chodili s tehdejšími spolužáky a byl to krásný pocit. Náměstí stále působilo jako pohádková kulisa, jen do zámku jsem se z časových důvodů nedostala, pouze do tamní zahrady, a tak jsem si slíbila, že se tam jednoho dne zase vrátím. Pokud máte i vy nějaké podobné místo, tak jeho návštěvu neodkládejte tolik let, jako já, můžete tam jet načerpat novou životní energii a podívat se na svůj život z docela jiné perspektivy.

Redakce