Ztracené klíče otevřely srdce


Klíče prý mohou otevřít srdce a mně se to stalo téměř doslova. Na počátku byly jedny klíče, které jsem náhodou našla na autobusové zastávce. Bydlím na malé vesnici, takže se dalo předpokládat, že je ztratil někdo z okolí. Některými linkami však také občas přijíždějí lidé z různých míst, protože tahle zastávka byla na hlavní trase ku Praze. A proto vůbec nebylo jisté, že majitelem či majitelkou je někdo z blízkého okolí. Zmíněná zastávka navíc stála doslova v polích, takže tam nikde nebyl blízký obchod, pošta nebo nějaké místo, kam by bylo vhodné nalezené klíče dát. Odnést je na policii mi sice chvilku hlavou blesklo, ale popravdě řečeno se mi nějak nechtělo. Rozhodla jsem se to nejdříve zkusit vyřešit trochu jinak.


Měla jsem čas, protože bylo léto, školní povinnosti jsem měla hotové, na brigády jsem chodila nárazově v průběhu školního roku, a tak jediné, co jsem musela, bylo přiložit občas ruce k dílu na našem hospodářství, na které jsem přes rok neměla čas. Rodiče však byli uznalí a nechali mi vždy po dohodě několik dní úplné volnosti. A to bylo právě teď. Koncem léta jsem navíc měla jet s partou pod stan, na což jsem se těšila. Kluka jsem žádného neměla, s Romanem jsme se rozešli před rokem a i když už to přebolelo, věděla jsem, že pojede jako jeden z party s námi, tak jsem si plánovala, že se třeba za ten rok něco změnilo a prostě se uvidí. Fakt, že se věci začnou ubírat úplně jiným směrem, mě tehdy rozhodně ani ve snu nenapadl.

Když jsem dumala, co s těmi klíči podniknu, dostala jsem trošku šílený nápad, že budu čekat na jednotlivé linky, které přijedou z opačného směru. Klíče ležely zapomenuté na viditelném místě, takže je podle všeho někdo musel ztratit při nástupu do předešlého autobusu. Třeba na to dotyčný již přišel a nějakou linkou se zanedlouho vrátí. Byla to trochu romantická a bláhová iluze, ale protože bylo hezky a s tím, kdo ty klíče ztratil, jsem cítila soucit, od mého plánu nebylo daleko k jeho realizaci. Kvůli tomuto svému plánu jsem nechala ujet i svůj plánovaný spoj do nedalekého městečka. Beztak jsem se tam vypravila jen z dlouhé chvíle, kterou si nyní aspoň užitečně zkrátím, říkala jsem si. Zjistila jsem, že ten den pojede ještě šest autobusů a nejpravděpodobnější se mi – podle mých výpočtů a úsudku, že klíče ztratil někdo z předešlé linky – zdál spoj, který měl přijet třetí v pořadí.

Naštěstí byla u zastávky budka s lavičkou, kde se dalo docela příjemně sedět, a když z první očekávané linky nikdo nevystoupil, došla jsem si domů pro malý proviant, rozečtenou knížku a deku, kterou jsem nakonec rozložila o kousek výš na mezi, odkud byl na zastávky dobrý výhled, ale přitom jsem sama nebyla tolik na očích, kdyby na zastávku přišel někdo ze sousedů. Když ani z druhého spoje nikdo nevystoupil, čekala jsem s napětím na vypočítaný třetí spoj. A skutečně jsem se dočkala. Z autobusu vyskočil nějaký mladík, přešel k protější zastávce a začal se tam pátravě rozhlížet. Ovládlo mě podivné rozechvění, sklapla jsem rychle knížku a seběhla z meze.

Když už jsem byla skoro u něho, zavolala jsem: “Neztratil jste tu náhodou klíče?” a zamávala s nimi nad hlavou. Zvedl ke mně průzračně modré oči a četla jsem v nich viditelnou úlevu ještě dříve, než stihnul odpovědět. “To jsou skutečně moje klíče, to vy jste je tu našla?” Vylíčila jsem mu svůj bláznivý nápad a on se ulehčeně a později pobaveně usmíval. “Tak když jste si s mými klíči dala tolik námahy, co kdybych vás pozval na zmrzlinu. Viděl jsem cestou sem ve vedlejší vesnici cukrárnu a než mi pojede další autobus, mám dvě hodiny čas. Co vy na to?” Téhle nabídce se nedalo odolat, Jakub, jak se představil, byl moc hezký kluk a navíc podle všeho se smyslem pro humor. Sbalila jsem tedy deku do uzlu, schovala ji pod blízký keř, kde jsem tušila, že ji snad nikdo neobjeví, a vyrazili jsme. Už cestou jsme si začali tykat, nad výborným pohárem si vyměnili čísla a sympatie se zdály být oboustranné. Zjistila jsem, že Jakub je z Prahy, což nakonec nebylo vůbec špatné, protože jsem tam studovala. Až do konce prázdnin jsme si sice vyměnili jen pár zpráv a já jela na domluvenou akci, jenže místo opakovaného sblížení s Romanem jsem měla už plnou hlavu Jakuba. Sotva začal semestr, domluvili jsme si v Praze sraz, a od té chvíle se dá říct, že jsme s Jakubem spolu. Ztracené klíče nám otevřely cestu k nové lásce.

Lucie (23)

-red-