Pohádka o zrcadlení


Večerní hladina lesního jezírka se leskla jako zrcadlo. Naklonil jsem se nad ni, abych si pro potěchu utrhnul jeden z právě se rozvíjejících lotosů, a spatřil jsem odraz své tváře. Jak už to bylo dlouho, co jsem se na sebe nepodíval? Rozmrzele jsem hrábnul rukou po svém druhém já, až se malé vlnky rozeběhly po jezírku do všech stran a můj obraz se rozplynul. Náhle jsem však viděl obraz zcela jiný… Byl jsem ještě mladým učněm u moudrého čaroděje, když se odehrál tento příběh.


Měl jsem tenkrát právě složit mistrovskou zkoušku a můj učitel nechal zcela na mé vůli, co chci vykonat. Pravil jsem, že chci pomoci dvěma nejubožejším lidem v tomto kraji. Mistr souhlasil a já se tedy vypravil na zkušenou. Brzy jsem našel dva nejchudší chalupníky. Oba jsem tedy navštívil a u obou mne přivítali s otevřenou náručí. Zeptal jsem se jich tehdy na jejich tajné sny a přání. Ten první si přál mít pěkný dům, nějaký ten dobytek a dostatek stříbrňáků. Druhý se mé otázce zasmál a odvětil, že by chtěl být zdravý, mít stále veselou mysl a najít vždy dostatek poctivé práce. Za jejich dobrotu jsem jim jejich přání splnil. Tím jsem vykonal mistrovskou zkoušku a sám se stal čarodějem.

Za pár let jsem si na oba chalupníky vzpomněl – i napadlo mě, že je navštívím. Převlékl jsem se za žebráka a šel. To jste však měli vidět! U prvního z nich na mne z krásného domku místo almužny vypustili psy, že prý chleba natož stříbrňáků nemají na rozdávání… Trochu jsem se bál, když jsem zaklepal na okénko druhého muže, ale ten mne opět uvítal s otevřenou náručí a třebaže toho sám moc neměl, uctivě mě pohostil. Za jejich činy jsem oba chalupníky po zásluze odměnil, zlého zlým a dobrého dobrým.

Zkroušeně jsem pak šel za svým mistrem a vyprávěl mu, co se mi přihodilo. Mistr se usmál a řekl mi: “Jdi tamhle k oknu a řekni mi, co vidíš?” “Ženu s dítětem a povoz,” odvětil jsem. “Hmm, dobře, a teď se postav tamhle před to zrcadlo. Co vidíš teď?” “Co bych viděl? Sebe.” Moudrý stařec pokýval hlavou: “Teď vidíš, jaké to na tom světě je. Okno je ze skla, zrcadlo je ze skla. Avšak sotva dáš za sklo trochu stříbra, nevidíš než sám sebe…”

Tehdy jsem se nad sebou zamyslel a nechal odnést všechna zrcadla, abych porozuměl světu kolem sebe. Proto jsem svůj obraz poprvé po letech spatřil až dnes – na stříbrné hladině jezírka, skrze níž není vidět, jak hluboko lze klesat až na samé dno…

-red-