Co je v domě…

Jaroslav Pilař, vedoucí prvního oddělení služby kriminální policie, se spokojeně rozhlédl po nově vymalované kanceláři a pohledem zaparkoval u trofejních hodin, které – alespoň podle jeho názoru – byly výrazným prvkem jeho pracovního prostoru. Visely na stěně přesně tak, aby se šéf mohl kochat tikající a bicí nádherou.  Její kvalitu a hlavně přesnost jeho podřízení hodnotili podle délky své služby více či méně hlasitě, leč ve vzácné shodě: chronometr z Titanicu, atomová katedrála, rožnovské hodiny hlučně bijú, okresní orloj nebo uřvaná kráva, kterou je nutno ukončit nejlépe kulometem.


Jaroslav, muž lehce cholerický, neměl podobné hlášky rád, stával se v takových momentech nedůtklivým až hlučným. Nutno uznat, že zbytečně. Lpěl na svém stroji tak, že mnohdy neuznával ani přátelské popichování. Se svou malou postavou a mohutným brbláním si postupem času vysloužil o přezdívku Zloprcek.

Tak byla v pracovním kolektivu opět vytvořena potřebná rovnováha a nastolen klid na práci. Zloprcek byl ovšem také tahoun a dovedl si poradit i v těch nejsložitějších momentech, což uznávali všichni z jeho okolí.

+++

„Dobré ráno, páni,“ vítal svou ujednocenou frází po posledním brutálním úderu kladívka do hodinové pružiny, „dnešní porada bude krátká a svižná. Máme silvestra, a tak můžeme očekávat, že nás vedení pustí domů dříve, než je v kraji zvykem. Do konce pracovní doby zde zůstává pouze výjezdová skupina,“ a dodal se smutnýma psíma očima „což je velmi mrzuté, že…“

Podíval se do svého notesu a dodal: „A protože si kolega Malý, který má  mít dnes službu za operativu, včera na sjezdovce zpřetrhal vazy v koleně,“ následovalo Zloprckovo znechucené zhodnocení sportovních kvalit poručíka Malého, i jeho škudlivosti, díky níž si doposud nepořídil moderní vázání, „…což jsem mu samozřejmě několikrát doporučoval…“, a celkové nešťastníkově bezohlednosti vůči kolektivu, načež Zloprcek mávl rukou: „ nezbývá, než se zeptat, kdo z vás si dnes vezme službu, podotýkám, že dobrovolně.“

Narazil na očekávanou hradbu mlčení a tak teatrálně zvedl telefon a oznámil změnu operativce výjezdové skupiny. „Pane řediteli, dnes držím výjezd já. Poručík Malý je v nemocnici… S potrhanými vazy by tady byl stejně zbytečnej… Máte pravdu, pane řediteli. Zdraví máme jedno, jasně, že se u něj zastavím… Ne, nesouhlasím. Každý tady má svůj program a já si v klidu udělám uzávěrku… Jistě,“ mrkl na sedící „celý rok na ně řvu, tak si to u nich dneska vyžehlím.“ Položil telefon a nečekaje na slova díků ukončil poradu.

Spokojení detektivové se rozešli po své práci, dopoledne v klidu uběhlo jak celý uplynulý rok a Zloprcek po obědě vyhlásil konec pracovní doby a popřál vše dobré a hodně pohody do Nového roku.

+++

Jakmile poslední podřízený tiše zavřel vchodové dveře, Zloprcek skoro obřadně svařil zrnkovou kávu, jako ohař se potěšil lahodnou vůní, opatrně sítem přitlačil lógr ke dnu skleněného válce a už volal technikovi. „Nazdar kanóne,“ začal překvapivě vlídně „pojď si odpočinout od tý svý chemie.“

Kriminalistický technik nadporučík Hlušek ho samozřejmě obratem ujistil, že nemá vůbec čas. „Jardo, konec roku na krku a práce nečeká, navymýšlíte se spoustu kravin a my abychom vás potom zachraňovali. Mám pár týdnů do výsluhy, tak chci odejít v klidu a bez problémů. A pak, ty stejně nemáš pořádný kafe, já granule nepiju.“

Pilař počkal, až se technik vypovídá: „Evžene, máš pravdu. Jsme banda obtížných, nevděčných a naprosto zbytečných zjevů, co nosíme s sebou jen problémy. Jediné, co nám jde, je vaření poctivého kafe, na které tě rád zvu.“

Hlušek potěšeně zamručel a po pěti minutách klepal na Pilařovy dveře. Přinesl tácek s obloženými chlebíčky jako omluvu za nářky, kterými svého kolegu právě počastoval. „To víš, Jardo, v tomhle řemesle se květomluva nevede, jinak bychom se z toho zbláznili.“

Zloprcek přikývl a se zájmem se optal, co má právě technik na stole. „Ale předvčerejší výjezd. V sousedním okrese skočil pod vlak nějaký chlápek. Vlaková četa si ničeho nevšimla, a tak souprava dorazila až k nám. No a kluci při ohledačce nenašli hlavu, což je docela malér. Poprosili nás o spolupráci, a tak jsme vyrazili do depa, vytáhli jsme si vlakopis a poctivě jsme prolézali podvozky osobních vozů. Moment.“ Hlušek vyrazil z kanceláře a vrátil se s fotodokumentací. „Tady to je, podívej.“

Pilař se se zájmem zahloubal do fotografií. Prolistoval se na konec svazku a podíval se na technika: „A výsledek?“ „Tady to je,“ nahlédl specialista Zloprckovi přes rameno, „podívej, tady ….“ S nadhledem zkušeného patologa ukazoval kolegovi detail. „Přední dvojkolí, tady na pružině, to je vše, co jsme mohli zajistit. Kost týlová, jak nám potvrdil doktor. Naštěstí jsme s rychlovkou zadobře a byli taky trochu zvědaví. O zbytek hlavy se museli postarat hasiči. Byl rozemletý po celém pojezdu.“

Operativec podal technikovi desky a potvrdil: „Nevděčná práce.“ Na chvíli se zaměstnali kávou a pochutinami a pak se rozpovídal Pilař. „Jako šéf si výjezdů moc neužiju, a tak jsem si alespoň vykňučel ten dnešní. Asi se mi občas zasteskne po normální práci,“ usmál se a zadíval se na hodiny, které ho svým tikotem uklidňovaly.  „Upřímně, normální práce, to je pojem relativní. Kupříkladu ten vesnickej mord, pamatuješ?“ Nadporučík zrovna hryzal šunkový obklad a s plnou pusou vrtěl hlavou, což si Pilař vyložil (celkem správně) jako souhlas s vyprávěním:

+++

Manželé Horáčkovi nevedli obyčejný manželský život, jenž bývá propletený jen starostmi o domácnost, dluhy, děti a okolí. Ani jeden z partnerů nejevil známky svatosti, ale trampoty, které přináší příležitostné vztahy, zvládali poměrně slušně a navenek s velkou dávkou vzájemné tolerance. Popravdě řečeno, uměli počítat. Bylo jim oběma jasné, že rozvod a s ním spojené tahanice by byl komplikací nezměrnou, která by jim jistě mimo nabyté svobody mnoho potěšení nepřinesla. Následné usmiřování bylo nakonec pozitivní devízou a jejich vztah byl paradoxně nevěrou provětrán, zelektrizován, jak tvrdili, je to vždycky jako vzduch po jarní bouřce.  Dalo by se napsat, že oba potvrzovali pravidlo, že vrána k vráně sedá. Kdo je, koneckonců, bez chyby. A dělat chyby patří k lidským schopnostem, a chyby dělají i větší znalci života, než byli právě adrenalinoví manželé Horáčkovi…“

+++

Jednoho dne do firmy, kde pracoval mistr Horáček nastoupila paní Magda, sošná osoba přímého pohledu, fortelná, neupejpavá a hlavně rozvedená. Přitahovala chlapy ve fabrice jako světlo lampy noční motýly, a ti postupně, zůstaneme-li v tomto příměru, přesně tak dopadali. Spadli z výšky rovnou na hubu s pěkně popálenými křídly. „Nesmíš se na mě zlobit,“ říkala každému loudilovi, „ale nerozvedla jsem se kvůli tomu, abych si zase uvázala na krk dalšího chlapa. Mně jeden blb do života stačil.“

Loudilové byli zmatení a vůbec paní Magdu nechápali. Horáček stál stranou a z povzdálí jen pozoroval. Mužští na něj doráželi, provokovali ho, chtěli se s ním sázet, jestli právě on nedostupnou Magdičku dostane, ale on se jen tvářil tajemně jako hrad v Karpatech, s Magdou laškoval, vedli spolu darebné řeči a tu a tam spolu zaskočili na cigaretu, kávu nebo oběd. Což neuniklo okolí a po nějaké době se fabrikou neslo, že kanec Horáček zcela jistě vyhrál. Magda byla trofej výstavní a nelze se divit tomu, že zlý jazyk donesl kancově manželce, že má konkurenci. Matka Horáčková nelenila a hned první večer započala s výslechem.

Večer přinesla lahev vína, které nechala manželem otevřít a tvářila se vážněji, než bylo zvykem. „Jiří,“ (když manžela takhle oslovila, byla vždy situace vážnou), „co máš společného s nějakou Magdou Němcovou? Víš dobře, že jsme si na začátku domluvili, že se naše případné avantýry nebudou tahat domů. Nestojím o to, abych se musela dozvídat, že jsi si bokem vrznul, a navíc s kolegyní v práci.“ Jiří situaci nepodcenil a věděl, že nejrychlejší odpověď je pravdivá odpověď. „Anet, paní Magda u nás pracuje, je rozvedená, pohodová ženská, která by za hřích stála, ale věř mi, ta si k sobě chlapa nepustila po celou dobu, co ji znám. Já to respektuju. Zůstali jsme profesně kolegové. Což mně vyhovuje, protože jak říkám, co je v domě, není pro mě. Stačí?“  Aneta Jiřího znala dlouhou dobu a tak se s jeho odpovědí pro dnešek spokojila. Jiří ji rovnou pozval na podnikový večírek, který se bude konat v Jizerských horách, což Aneta s klidem přijala.

+++

Podnikový večírek proběhl v pronajatém horském hotýlku uprostřed hor poměrně v souladu s okřídleným úslovím, že co se v horách stane, v horách také zůstane. Jiří byl v neustálém kontaktu se svou manželkou. Ta jen pro klid duše sledovala Magdu, která prostorem společenské místnosti naprosto nenuceně proplouvala, skvostně se bavila, flirtovala, nezkazila žádnou legraci, prostě byla ve svém živlu.

Nakonec přistála u boxu u manželů Horáčkových. „Omlouvám se, ale u vás je mnohem větší klid, než jinde. Jak se tak dívám, pěkně se to tady páruje, nemyslíte? Nevadilo by vám, kdybych si přisedla?“ Anetě se chtělo nesouhlasit, ale protože nechtěla kazit jinak pohodový večer, souhlasila. Magda poděkovala, a protože si povšimla, že se zde pije bílé víno, odskočila si k baru pro potřebnou zásobu a vlastní sklenku. Dala tak možnost, aby si manželé sjednotili, zda budou spolu na nějaký čas ve třech. Cestou roztomile odmítla pozvání do sauny a usedla k Horáčkovým.

Jiří nalil čistého vína, obě ženy představil. „Těší mě,“ ukončila Magda úvodní část setkání, „předpokládám, že jste se, Aneto, dozvěděla o tom, že jsme tady s Jiřím milenci.“ Nečekala na odpověď. „Je to hloupost spojená se závistí. Já jsem single a nehodlám na tom nic měnit. S chlapama jsou jenom potíže a těch jsem si užila víc než dost. Tak na zdraví.“ Nenuceně si připila a samozřejmě, že na chlapech nenechala niť suchou. Její sarkasmus byl ale vlídný, takový správně kořeněný, jak později Jiří komentoval, s chilli paprikou.

Po chvilce opadly i poslední stíny podezření a Aneta se začala opravdu bavit. Jiří s Magdou se opravdu dobře doplňovali, Anetě se občas zadařilo do hovoru zasunout vtipnou hlášku a za chvíli se po hotelu šuškalo, že kanec opět vítězí. Což ještě mírně ostražité manželce neuniklo a její strachy byly v tu ránu pryč. S ubývajícím vínem opadaly i běžné konvenční zábrany a Horáčkovic box rachotil smíchem a dobrou náladou.

Jak šly hodiny, Aneta požádala manžela o další lahve moravského moku a využila samoty: „Před Jirkou mi to připadá hloupé, ale když žiješ sama…nemusíš mi odpovídat, protože mi do toho nic není…sex ti nechybí?“ Magdě se blýsklo v očích: „Jak se to vezme. Ale zatím ne. Mám spoustu hraček, které mi chlapy nahrazují velmi dobře.“ „Aha.“ Na víc se Aneta nezmohla. Měla pocit, že bude muset dýchat do pytlíku. Tak nevím, říkala si v duchu, jestli mě tak dostalo to víno, nebo to, co mi Magda odpověděla. Rozpaky zakryla ekvilibristikou s jedním zapalovačem a cigaretou. Magda se zahleděla do zbytku vína a k Anetinu překvapení dodala: „Co mi hračky neumožní, to je pochopení a něha. Ta mi chybí moc. A tohle mi chlapi nejsou schopni poskytnout. Jo, jsou prima, třeba tvůj Jiří je nadmíru fajn chlap a skvělej kamarád. Ale to je vše. Ženu může pochopit pouze žena.“ V Anetě to hrklo a krev se jí valila do tváří. Zčervenala tak, že to na víno nešlo svádět. Magda si ničeho, alespoň na první pohled, nevšimla, zábava proudila jak řeka před povodní.

Jiří přinesl zásobu pití: „Přišel jsem o něco?“ Aneta se usmála, kdežto Magda nenuceně prohlásila, že o nic podstatného, „…jen o sexu a vztazích s chlapy.“ Kupodivu, ani tato tématika nebyla překážkou v odborné debatě. Rozkurážená Aneta se najednou uprostřed diskuze podívala na Jiřího a věcně se optala: „A ty bys vydýchal, kdybych měla v posteli ženskou?“ Jiří se zamyslel. „Záleží na mnoha okolnostech,“ prohlásil, „ale kdybych to měl pod kontrolou, tak asi ne.“  Všichni se zasmáli a zábava byla ještě zajímavější.

Večer ubíhal jak splašený koník, spokojené trio si společně notovalo a občasné návštěvy baru byly spojeny se společným ohmatáváním, kdy pohroužený pozorovatel nedovedl rozeznat čí ruka je tu a tam v záňadří, v zadní kapse kalhot a kdo komu dává pusu na tvář.

Společnost postupně řídla a nakonec na barových židlích zůstali sedět tři, mírně ovínění, mírně rozpustilí, mezi nimiž poletovaly jiskry jak při odpichu vysoké pece. „Jsme taky jenom lidé,“ oslovil je barman, „a potřebujeme si oddechnout, ta vaše parta nám dala co proto.“ „Už končíme?“ divila se Aneta, „teprve to začalo být zajímavé…“ a smutně se podívala na Jiřího a Magdu.

Barman se tvářil provinile: „Je mi to líto, přátelé, ale chceme tady být pro vás i zítra v plné zbroji.“ Sehnul se pod pult. „Pokud přijmete jako omluvu zde lahev sektu…“ podal orosenou lahev Jiřímu, který ji bez okolků přijal. Než stačil zavelet k odchodu, barman podal ještě další dvě. „Pozornost podniku, dámy, tak veselou a přitom neobyčejně decentní společnost jsme tu ještě neměli.“ Trojka stoupala schodištěm a v patře na společné chodbě využila k posezení tři křesla. Na malý společenský stolek postavili podarované lahve. „Nebudu to tady přece pít jen tak jako pivo,“ rozumoval Jiří, „jsme přeci decentní společnost. Říkal to i ten uličník z baru a to bych nerozporoval.“ Magda souhlasila: „Jistě. Taková lahoda se musí pít ze sklenky, jenže ne o samotě. Připadala bych si jako opuštěná, nevzhledná a zamindrákovaná baba.“

Aneta vstala a rozhodla, že v této mimořádné situaci není jiné východisko, než že ve vší počestnosti zakončí večer v jejich pokoji, s čímž ostatní po chvíli uvažování souhlasili. Sekt byl správně vychlazený a chutnal všem stejně. „Mě se nechce odcházet,“ prohlásila nakonec Magda, „ale musím, nemám tady věci na spaní.“ Jiří se podíval na Anetu. „No a? Pokud tady teď zůstaneš, tak se přizpůsobíme.“ Aneta byla rozhodnější. „Jdeme do sprchy, už se mi chce spát.“ Jiří, jako vzorný manžel šel příkladem. Obě ženy se k němu po chvíli připojily. To, že se poté ve sprše zdržely poněkud déle Jiřímu vzhledem k předcházejícím okolnostem nikterak nevadilo. Pokud by se ráno v témže pokoji vyskytoval erudovaný sociolog, odešel by k baru na panáka zcela zmatený z propletených sociálních vazeb, které v hotelové posteli před budíčkem vládly.

+++

Hezky se to poslouchá, Jardo,“ prohlásil technik po ochutnání kávy, „i to kafe vaříš obstojný. Jen jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne.“ Zloprcek se zamyslel a hledal správná slova. „Jak by to nakonec mohlo dopadnout. Na horách se to stalo a na horách to nezůstalo. Z pohledu sousedů byla paní Magda rodinou přítelkyní. Z pohledu Jiřího Horáčka zajímavou trofejí a paní Aneta propadala, abych tak řekl, kouzlu lesbické lásky víc a víc. Okouzlení se měnilo v lásku pravou a nefalšovanou, která manžela dostala, vidíš, teď si vzpomínám na tvoje fotografie, na odstavnou kolej.

Už se nikdy nedozvíme, co se všechno muselo stát, že donedávna vyrovnané vdané paní začal Jiří tak vadit, že ho chtěla dostat ze svého života, aby se k její Magdě nemohl přiblížit. Jednoho odpoledne je spolu přistihla v situaci, která se nedala vysvětlit jinak, než mileneckým vzplanutím. Aneta tentokráte odmítla pozvání k erotické aktivitě a s pláčem utekla do kuchyně. Jiří šel za ní, protože jejímu chování vůbec neporozuměl. Napadla ho hned, jak se objevil ve dveřích a pobodala ho na hrudi, krku břiše. Našli jsme ho v koupelně, když se o něj starali doktoři. Pokud vím, vytáhli ho hrobníkovi z lopaty. Manželka se zhroutila a vezli ji do blázince. Vyslechli jsme paní Magdu a vyrozuměli krajský výjezd. Osm bodnořezných ran a smrt na jazyku, to byla trofej pana Horáčka, kterou si vysloužil, sotva porušil zásadu „co je v domě“…

+++

Jak to bylo mezi nimi dál, netuším. Slyšel jsem, že poškozený nedal souhlas s trestním stíháním svojí ženy, prý asi po půl roce prodali dům a odstěhovali se k příbuzným, snad i do Beskyd.“ Jaroslav Pilař se podíval na hodiny, které začaly hlučně odbíjet celou hodinu. „Tady vidíš, jakou normální práci jsme si vybrali. Nejvyšší čas vyrazit domů, nic se neděje.“

Technik dopil a zvedl se k odchodu. „Zdržel jsi mě, náčelníku, jak to mám potom všechno stihnut.“ Pak se usmál a podal Pilařovi ruku: „Tak Jardo, do novýho roku, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. A přeji klidnou službu pro dnešek.“

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)