Kudlanka bezbožná

Jeho život se mu zdál být poměrně hodně šedivý, a ne zcela ideální. Od mala byl tělesně postižený. Nakonec ho jeho hendikep předurčil k životu s rodiči i v poměrně pokročilém mládí. V žádném případě ale neházel flintu do žita a snažil se být alespoň trochu užitečný. Pracovat přímo ze svého kolečkového křesla nebo v nepohodě jen z postele? Pro něj žádný problém. Vždyť převážnou většinou času komunikoval prostřednictvím počítače. Když ho políbila múza, z rukávu sypal texty k písničkám, protože celý život miloval muziku, nebo na objednávku vytvářel či jen servisoval nejrůznější webové stránky. Občas to všechno prokládal hraním onlinových her. Rozhodně se nenudil.


Okolí o něm rádo prohlašovalo, že všem přátelům i známým leze na nervy tím svým věčným optimismem a dobrou náladou. Což dodávalo sil také jeho starostlivým rodičům, kterým svými ptákovinami, v tom dobrém, zpestřoval jejich péči. Nikdo z nich ani náhodou netušil, že jedno tajemství měl. Dalo by se říct, že takové památeční. Po celé generace se u nich doma dědila maličká dámská pistole. Stařičký Browning v ráži 6,35. Pečoval o něj s pečlivostí jemu vlastní. Po každé rozborce a sborce jej uložil do šuplíku ve svém stole, u kterého hrál hry a pracoval. Někdy, to, když mu docházely síly a pověstný optimismus a byl stoprocentně sám ve svém pokoji, se uklidňoval, že, „až přijde čas“, že až „to“ nebude dál zvládat, tak mu ten drobeček, jak s láskou pistoli říkal, jeho dlouholetou péči spolehlivě vrátí.

 

Gustav Řemenář vulgo Kudlanka se probral v křoví z těžké opice do krásného letního rána. Tuhle přezdívku si přinesl z kriminálu, kde si ostatní muklové povšimli, jakým zvláštním způsobem drží kelímek, když pil. Nikdy si to neuvědomoval. Tak ten plastový kelímek vždycky držel oběma rukama. Spolu s jeho vychrtlou, nahrbenou postavou, úzkým, zarostlým obličejem a širokým čelem opravdu dravý hmyz připomínal. Kudlanka. To se mu docela líbilo. Pomalu na svoje pravé jméno zapomínal. Před nedávnem ho propustili. Dostal trochu peněz jako výslužku a měl na pár týdnů vystaráno. Jenže jeho konto se kvapem vyprazdňovalo, a tak si začal připadat jako onen hladový hmyz. O jakoukoli práci neměl zájem.

 

Nicméně pochopil, že pokud nehodlá zemřít hlady, musí občas přece jenom přiložit ruku k dílu, a tak začal dobrovolně kontrolovat bezpečnost chatových osad, kterých v okolí bylo víc než dost. Využil k tomu své tmavé kalhoty vojenského střihu a černé triko a hodně popraskaným, leč stále čitelným žlutým nápisem „SECURITY“, které mu po posledním uvěznění pečlivě opatrovaly spřízněné duše ve vězeňském skladu. Procházel po cestičkách a obhlížel terén. Samozřejmě, v žádném případě nehodlal majitele nemovitostí obtěžovat takovou přízemní starostí, jako je žádost o mzdu. Odměnu si vybíral v naturáliích. A i tak byl poměrně skromný. Bral jen to nezbytně nutné, aby přežil, a tak nadělal mnohem více škody na majetku než na odcizeném sortimentu. Jenže poslední dobou neměl štěstí. Chataři se nenechali, ke Kudlankově nespokojenosti, okrádat jen tak. Svůj klid a majetek si začali chránit.

Na pobertu tak všude číhaly roztodivné blikavé krabice a snímače a čidla. Jednou ho dokonce dvorkem prohnal statný hafan, což na krok líný Kudlanka dost nelibě nesl. Začal být opravdu zoufalý. Musel se přeorientovat na jiný druh kontrol. Vyčíhal si obchůdek, který byl poměrně dobře zastrčený v proluce mezi panelovými domy. Počkal do hluboké noci a hned na poprvé se mu zadařilo. Vylomil dveře minimarketu a chvíli čekal. Když se alarm nespouštěl, rozhodl se a vlezl dovnitř. Na nezvanou vizitaci měl jen několik vteřin. Věděl, že na něj někde nejspíše číhá průmyslová kamera. Časový limit mu stačil jen k tomu, aby popadl deset rohlíků, které měl obchodník pro své zákazníky připravené v mikrotenových sáčcích.

 

Jak pospíchal zpět, sáhl do regálu, kde popadl dvě lahve rumu. Jo, bude mít k večeři tentokráte docela dobrý chod. Vykoukl ze dveří a opatrně se rozhlédl. Obloha byla zatažená, a tak v pohodě využil temných podloubí a koutů, které nabízely okolní domy. Deset minut, než se do prodejny přižene rozzuřený majitel, mu zcela jistě postačí k tomu, aby definitivně zmizel. Prošel městem a za nádražím si zalezl pod vonící větve a pustil se do jídla. Strava poněkud nevyvážená, kaloricky málo vydatná, ale jemu postačil pocit zaplněného žaludku. Než usnul posilujícím spánkem, uvědomil si, že musí z tohoto města utéct. Udělal podle potřeby pěknou řádku chatiček a jednu prodejnu potravin. Chaty jsou už hlídané a prodejny, jinak lákavě vybavené jsou moc na ráně…

 

Měl strach se kamkoli vracet. No… čeho by se vlastně bál? Že ho benga chytí a on zase půjde sedět? No to byla změna… Jen si chtěl užít sluníčka a léta… Stejně, až přijde podzim, nebo zima, tak se do kriminálu bude muset vrátit. Už mu není dvacet. V pětačtyřiceti letech se venku chladné počasí těžko snáší. Trochu se zasnil. „Větší rána a jsem tam. V klidu a pohodě. Pravidelná strava, teplo, doktoři mě dají do slušného technického stavu. Budu tam spolehlivě makat a vydělám si na to nejzákladnější živobytí a bude zase dobře.“

 

Na nočním stolku zavrněl telefon. Nespokojeně sebou vibroval, otáčel se dokola a neuroticky poblikával. Když jeho majitel nereagoval, rozhulákal se hlasem zpěváka, jenž poručíka Brouzdala nabádal, aby do nočního ticha řekl „prdel!“ Načež jej servilně ujistil: „Máte na to!“ Poručík, ještě s obličejem zabořeným do polštáře po paměti zašmátral po desce stolku a chytil nevychovaný přístroj. Ten se mu odvděčil lakonickým konstatováním: „Kurva.“ Dále se nedostal. Na displeji svítil nápis „skryté číslo“.

Brouzdal si pomyslel cosi neuctivého a potom se ohlásil, jak nejlépe v přetrženém snění dovedl: „Héééé…“ „Zdar Lexo!“ ten poznal svého parťáka kapitána Mrázka. „Neruším Tě?“

 

Promnul si oči a juknul na hodinky. „Jak bys mohl,“ odpověděl co nejjízlivěji, „pravidelně v půl jedné v noci vstávám a nudím se. Ty vole,“ zavyčítal, „já nemám výjezd…“ Mrázek se nenechal zviklat.

 

„To nemáš a já taky ne. Ale máme další vloupačku, desátou. Tak jsem se v výjezdem domluvil, že se na to přijedeme podívat. Stejně nám to přistane na stole… Tak nevrč, dneska je to vedle v ulici.“

 

Poručík cosi nesrozumitelně zavyl a ukončil hovor. Rozsvítil, aby kapitánovi dal najevo, že tedy půjde do práce o několik hodin dříve. Za dvacet minut společně odcházeli na místo činu, kde se již pilně oháněl svým nádobíčkem kriminalistický technik. Opodál stojící operativec se jim nemohl věnovat. Snažil se uklidnit povykujícího zahraničního obchodníka, který se vzhledem k okolnostem rozpomenul na léta prožitá v České republice a komunikoval nadobyčejně kvalitní češtinou.

 

„Nebudeme ho rušit,“ poznamenal škodolibě kapitán, „pokecáme s technikem.“ Pokecali, ale nic zásadního se zprvu nedozvěděli. „Kluci,“ zamumlal, „no, vloupačka. Vyvrácený dveře, nic víc.“ Otočil se na operativce. „Dveře mám hotový, podívám se dovnitř.“ Ten jen přikývl.

 

Technik opatrně prolezl obchod a po chvilce se vrátil. „Tady je to marný. Na podlaze nic, regály vypadají uklizeně. Když k tomu připočítám, že pes udělal stopu sotva kilometr… Co tady vlastně ještě hledám.“

 

Brouzdal se podíval na kapitána s výraznou výčitkou. „No no no, mladej, snad nebude tak zle. Stejně doma nemáš, co na práci…“ Lexa hodlal prohlásit cosi peprného, ale zarazil se. „Na to, jak je to tady slabý, se tváří všichni docela spokojeně. Co se děje?“

 

Technik se pobaveně uculil. „No dobře. Na rámu dveří jsem našel jednu, ale vyvedenou daktylku. Nad místem, kde ten uličník použil páčidlo. Myslím, že vzal za dveře, a jak zabral, tak se nám nejspíše podepsal.“ Když viděl, že se poručík rozzářil spokojeností, tak ho hned klidnil. „Nejásej, dokud se k tomu nevyjádří naše evidence, tak není nic jasné.“ Obchodník mohl konečně vejít do svého království. Rozpačitě se rozhlížel. „Tady nebude nic chybět, vše vypadá, že je na svém místě.“ Prošel celý prostor. Operativec se mu snažil napovědět: „Kamery tady nemáte?“ „Jistě,“ uvědomil si podnikatel, „nedávno jsme je sem dali…“ „No sláva, tak se na ně v klidu podíváme.“ Za pár minut byla jasno.  Technik jen nevěřícně kroutil hlavou: „Tak to je tedy zoufalec. Rohlíky s rumem. Škoda za tři stovky. Dveře za pět tisíc. Tak, pánové, tady končíme.“

 

Sluníčko na něj nepříjemně dotíralo skrz mohutný závoj jehliček, které se marně snažily poskytnout svému nájemníkovi milosrdný stín. Zamhouřil oči. Paprsky slunce ho do nich nepříjemně píchaly, i když pevně svíral víčka. Chtěl se otočit, ale svět se pod ním houpal. Hlava ho krutě rozbolela. Zaúpěl a chtěl se postavit. Opřel se na loktech a praštil se do čela. Pootevřel oko a rozhlédl se kolem sebe.

 

Opodál se povalovaly vypité lahve a v hlíně nakousaný rohlík. Popadl ho, odfoukl špínu a nacpal si ho do pusy. Pachuť včerejší večeře se mu zdála být přebitá. Žvýkal a pomalu usínal. Z příjemné letargie ho vyrušil hlas, který se zdál povědomý: „Nazdar, Kudlanko, tak tady jsi zalezlej.“

 

„Zkurvený benga, dostali mě…“ Podíval se směrem odkud hlas zněl. Zaostřil a rozeznal obličej. Ten naštěstí pro něj nepatřil strážci zákona, ale známému z kriminálu. „Koukám, že jsi byl nakupovat. Měl by jsi zmizet, už se o tobě docela mluví.“ Jen přikývl a jeho bývalý spoluvězeň zmizel. Roztřesenou rukou prohledal všechny kapsy. Našel padesátikorunu. To mu na cestu do hlavního města postačí.

 

Brouzdal seděl u stolu zavalený papíry, pilně klepal do kompu a plnil svoje povinnosti. „Stopuj mi to, Petře, krmím étéřetko. Těch prostojů než si to ta mrcha zchroupá. Tak schválně…“ Kapitán ho nevzrušeně pozoroval. „Mladej, nechápeš blaho, kterým nás naši mágové obdařili.“ Brouzdal si jen povzdechl. „A stojíme. To to trvá…“

 

Mrázek kontroval: „Vidíš, jak na tebe myslí. Zatímco ten trpaslík s logarytmickým pravítkem v systému poskládá ty svoje nuly a jedničky do správné brázdy, ty se můžeš připravovat na přijímačky. Budeš konečně magistrovat, že ano… Bakalář, víš na těch vizitkách…. No, ta zkratka vypadá spíše jako diagnóza…“ Brouzdal zase zavzdychal. Předstíral, že kapitánovo rytí neslyšel. „To je síla. Podívej se na to. Tak v čem mi to pomáhá?“ Mrázek založil ruce za hlavu a hodil nohy na stůl: „Lexo, nejspíše ti to pěstuje trpělivost. Jinak nevím. Co taky chceš od systému, který takhle domysleli v Brně…“

 

Na chodbě se ozvaly kroky, a ještě lehce znatelná brněnština: „Vy dva ptáci, vy si prostě nedáte pokoj.“ „Á, zahraniční enkláva se probudila…“ komentoval spokojeně Mrázek, „pilíř OKTE a donedávna vyučený vůdce brněnského nadzemního metra… To nám nese noviny, že takhle burácí… Co nám neseš, ptáku??“ Pták, či spíše kriminalistický technik servilně zaklepal na zárubně. Lexa spolkl temnou provokaci. Chtěl se parťáka optat, neklepe-li na dveře jeho důchod. Nicméně jeho zvědavost přebila jeho rýpavost.

 

„Ale tady mám výsledek expertizy. Tak podle toho, co tu stojí psáno, do toho obchůdku se dostával. No tam, co jste si vzali, vy dva kosí bratři, službu navíc, tedy přesněji na jeho dveře se podepsal…“ technik se podíval do zprávy, „Gustav Řemenář, známá firma. Vy dva máte až nezaslouženou kliku. Tady to máte.“ Podal materiál kapitánovi a spokojeně odkráčel. Na chodbě nadšeně zvolal „Brnu zdar!“ a zavřel se ve svém budoáru.

 

„Tak Kudlanka se nám vrátil…“ zabručel Mrázek. „Datluj, Lexo, datluj… Já jdu dělat něco smysluplného…“ Po hodince se vrátil. „No jo. Nedávno ho pustili. Stárnu, kamaráde, potřebuju důchod.  Už ztrácím přehled… Podívej se na jeho trestní minulost.“ Zahrabal se do svého notesu s poznámkami. Mručel a brblal pod vousy. „Že mě to nenapadlo dřív, ten jeho rukopis je zřejmý… Dodělej to, vyrazíme do ulic, tady jsme celkem k ničemu…“

 

Vystoupil na hlavním nádraží a přemítal, kam dál. Zamířil do pověstného parku, kde se usadil na lavičce. Nicméně velmi rychle zjistil, že tady mu pšenka nepokvete. Místní smečka si svoje území pečlivě hlídala a dala vetřelci důrazně najevo, že by mohl velmi rychle přijít k úhoně, pokud se nesbalí a neodnese si svůj majetek někam do bezpečí. S tím Kudlanka nepočítal. Jo Sherwood má svoje zákony. Popadl pingl a pádil pryč. Hlavní město ho evidentně nepřijalo. Zkusit žebrat? Ale prosím, proti tomuto druhu podnikání se nikterak nebránilo, ale i takto to je obtížné. Jenže tam, kde měl na žebrotu klid, nechodili turisté. Tam, kde byla movitější klientela, platila nepsaná, o to krutěji ostatními žebráky vymáhaná, pravidla. Nakonec hladový a vysílený upadl do zvláštního komatu do roští nedaleko obchodního centra.

 

Velkoměsto, vedle drsných pravidel, má ovšem i svoje výhody. Kudlanka se musel přizpůsobit. Nic jiného mu také nezbývalo. Využil svého oblečení (co na tom, že securiťácké triko potřebovalo vyprat, na to lidi nekoukali) a vmísil se do davu nakupujících. Nabízel se, že odveze nákupní vozíky na svá stanoviště. Kupodivu, vycházelo mu to. Lidé v tomhle městě prostě strašně pospíchají… Musel být na nohou celý den a na to nebyl zvyklý, ale vydělal si dost na to, aby se tu a tam dobře najedl, slušně se vyspal a občas si uvedl oblečení do vnímatelného stavu.

 

Kapitán Mrázek byl celý neposedný. Práce na nezpochybnitelné šňůře vloupaček se ani zdaleka nechýlila ke svému konci. Úřední šiml bil kopyty na poplach a dožadoval se odložení celé věci.  Operativec věděl, a v tom mu praxe dávala za pravdu, takhle ukončená věc se velmi obtížně tahá zpět na světlo Boží. Jak vždycky říkal, co jednou archív schvátí, to se nenavrátí. A tak stále argumentoval, že jediným podezřelým je Kudlanka, který se jako na potvoru propadl kamsi a hluboko do země.  „Začíná podzim, šéfe,“ horoval na poradách, „ten se bude chtít dostat do tepla basy, on to prostě takhle dělá, neumí si jinak život představit. On se nám jistě někde objeví!“ načež dokladoval výpisy z informačních systémů, kde na něj políčíl pasti a pastičky. V duchu si blahopřál, že tyto programy jsou. Kdysi by u vedení se svým notesem pochodil jen s obtížemi.

 

Začínal podzim a Kudlanka se ošíval. Pracovní oblek za dobu jeho podnikání dostal pěkně na frak. Lehce otrhaný a vůbec mu nedával pocit tepla. Tahat vozíky ho už dlouho nebavilo, tak dlouho venku nikdy nedělal. Cítil potřebu vrátit se do vězeňské péče.  Seděl u dveří obchodního centra a koumal, jak to zařídí. Do kriminálu se nemůže dostat jen tak, nechtěl na nástupce žebrat o kafe a tabák, kdo ví, kdy ho tam zaměstnají. Potřebuje udělat jednu větší ránu, aby měl nějakou korunu do začátku…

 

Povšiml si muže na elektrickém invalidním vozíku. Několik jeho přátel se rozhodlo vytáhnout ho z jeho, jak říkal, brlohu, ven, mezi lidi. Vstal a přiblížil se na doslech. Uši měl našpicované jako rys. Moc práce mu to nedalo a zjistil, že bydlí na nedalekém sídlišti v přízemním čtyřpokojovém bytu. Aby nebyl moc nápadný, vedle informací se pustil i do sbírání nákupních vozíků. Nemusel se snažit. Parta měla evidentně svůj program a ani zbla se nestarala, jestli a kdo je poslouchá. Kudlanka za dvacet minut věděl, co potřeboval. Pozoroval je a záviděl. „Kripl a má se jako prase v žitě. S jakou chutí bych ho nakopal…“

 

„Ondro, jak jsi se rozhodl?“ Otočil se ve svém křesílku a tvářil se na oko vyděšeně. „Tati, já ještě nemám hotové domácí úkoly…“ Otec se rozesmál a chytil mámu za ruku. „To se ti tedy povedlo. Vždyť víš, že jsem maminku pozval na večeři. Máme výročí… Stále počítám s tím, že se přidáš.“

 

Ondra se zazubil jako mazaný krokodýl.  „Samozřejmě, že to vím. Jenže upřímně, mě se opravdu nikam nechce. Mnohost sociálních kontaktů mi způsobuje mimo jiné taky stres. To zvládneme. Komp a telefon mi ke štěstí zcela postačí.“ Než Ondřeje ponechali svému osudu, vyslechli si několik dobře míněných rad, vše zkontrolovali a se slibem, že se nejdéle do tří hodin vrátí, odešli. Docela se na to těšili. Kupodivu, všichni. Konečně budou mít pár chvilek jen a jen pro sebe. Toho hodlal Ondra naplno využít. Pustil si počítač. Jo, tanky!!! Tahle hra ho dostávala. Mohl své mise hlasitě a s chutí okomentovat. Nasadil si sluchátka a zabral se do děje natolik, že skoro nevnímal okolí.

 

Kudlanka se motal po sídlišti. Zjistil přesně, kde Ondra se svými rodiči bydlí. Sousedé nebyli zrovna pečliví a občas nechali otevřené vchodové dveře. Proslídil celý vchod a za pár dnů byl připravený. A připraveným přeje osud. Jakmile viděl, že oba rodiče odcházejí, došlo mu, že jeho chvíle právě nastala.

 

Vchodové dveře nebyly dostatečně zavřené. Mechanismus čtyřicet let starého Brana prostě váhu křídla nezvládal. Loupežník se opatrně protáhl a vyběhl pár schodů do přízemí a prohlédl si vizitky na dveřích. „Jo, tady to je…“ Přiložil ucho na dveře. Poslouchal, co se uvnitř děje. „Ticho. To potřebuju. Přece by ho nenechali jen tak, bez dozoru…“ Povolil vruty štítku a pod něj opatrně vsunul starý pilový list, který si upravil přesně pro tyto příležitosti. Fungoval stejně spolehlivě jako u chat. Zámek jen zacvakal a dveře se otevřely. Kudlanka rychle utáhl štítek a vsoukal se dovnitř. Zaposlouchal se.

 

Ondra osedlal svou oblíbenou T 34 a než se vydal lovit pancéřovavého tygra, juknul na mobil. Pomyslel si spokojeně: „V pohodě. Nikdo nepíše.“ Nahodil motor. Tank se poslušně vydal na svou cestu bojištěm.

 

Kudlanka opatrně nahlédl do kuchyně. „Tady toho moc není.“ Proslídil lednici. „No alespoň se pořádně nažeru.“ Otevřel si plechovkové pivo. S kriminálem počítal. Pro jistotu prolezl kuchyňskou linku. „Nic moc. Standard…“ Obývací pokoj ho zaujal mnohem více. Otevřel zásuvku. Bingo. Deset tisíc. Spokojeně se podrbal na hlavě. „Tak to bychom měli. A pryč odsud.“

 

Ondra se potřeboval protáhnout. Děsně blbě si sednul a podsedák ho tlačil do míst, kde záda ztrácejí své poetické jméno. Sundal sluchátka a zastavil hru. Snažil se upravit posed a jak se zavrtěl, sluchátka mu upadla na zem. Vědom si toho, že je doma sám, dovolil si komentář: „A do prdele…“ Dost hlasitě. Kudlanka se zarazil. „Ten hajzl je doma…“ Dostal chuť se pomstít. Jako bonus k těm penězům, které ho hřály v kapse. Za svůj zpackaný život, aniž by si byl schopen uvědomit, že si za svůj osud může jen on sám. Vydal se za hlasem a jak byl rozkurážený, nedal pozor a shodil vázu stojící u dveří. Zarazil se a čekal na reakci.  Tu ránu nešlo přeslechnout. Ondra zpozorněl, tenhle zvuk se u něj doma nikdy neozval. Popadl telefon. „Už jste na cestě?“ Skoro obratem se dozvěděl, že se rodiče nevracejí. Jen vyklepal odpověď: „OK“. Kudlanka šlápl do střepů.

Na ten zvuk Ondřej nikdy nezapomene. Stále doufal, že se mu to jen zdá, ale pro jistotu sáhl do šuplíku. Nahmatal svou pistoli. Dech se mu zrychlil. Tohle není jízda s tanky… Kudlanka se dožral. Střepy ho zle poškrábaly nad kotníkem. Popadl ten největší. „Podřežu tě jako podsvinče, ty hajzle!!“ zařval a rozrazil dveře do místnosti, kde předpokládal svou lehkou oběť. Vběhl dovnitř a zahlédl, jak se otáčí elektrický vozík. Napřáhl pravičku se střepem a udělal k invalidovi další krok. Ten se k jeho údivu netvářil vyděšeně. Kudlanka si stačil povšimnout, že jen pozvedl levé předloktí a pak nekompromisně vyštěkl: „Vyser se na to!!“ Vztek mu ochromil úsudek. Rozešel se k Ondrovi. Bylo jasné, co bude následovat. „Ty mě nebudeš…“ Víc nestihl.

Ke Kudlankově zděšení se ozvaly dva výstřely. Rozčísly vzduch a zaryly se mu do uší. Cítil, jak mu jedna střela prolétla kolem hlavy. Levým ramenem mu projela ostrá bolest. Zavyl bolestí a kolena se mu podlomila. Odpotácel se ke stěně. Opřel se o ní a zhluboka oddechoval. Střela, která ho minula, se zaryla do omítky. Ta se Kudlankovi najednou vysypala do vlasů. Rameno ho pálilo jako čert. Sesunul se na zem a nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Hlas, který najednou slyšel mu zněl jakoby z velké, a ještě větší dálky: “Dobrý den, já… já…já jsem zastřelil člověka.“

 

Kudlanka se probral v nemocnici. Vedle postele stál lékař. Držel ho za zápěstí a měřil jeho tep. „Dobrý den, pane Řemenáři. Máte tady návštěvu. Je o vás docela zájem. Jistě vám neublíží, když si s ní promluvíte.“ Policista, který seděl v bílém nemocničním křesle se zvedl a otevřel dveře. Kudlanka polekaně zvedl hlavu. „To jsem rád, pane kapitáne,“ se znatelnou oslovil detektiva Mrázka a pohledem pozdravil i poručíka Brouzdala, „že jste to vy. Vy po mně jistě nebudete střílet…“

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)