Bramborová patálie

Praporčík Čečetka se cítil být zase jednou jako raněný býk, neboť právě byl nadřízeným informován o výsledku kontroly, která před nedávnem přepadla jejich stanici. Seděl v kanceláři vrchního strážmistra a prokousával se obšírnou zprávou, ve které pověřený kontrolní orgán Píšťala vznesl hrubou nespokojenost nad nedostatečnou kvalitou písma příležitostného zapisovatele Hroznaty. Po pravdě řečeno, gážista Hroznata své písařské povinnosti snášel jen s krajním sebezapřením, ovšem tentokráte to už tak neoblíbený Píšťalník (jak se ouřadovi posměšně říkalo) krapánek přehnal. „Tak nejednotnost zápisů se nám vytýká…“ zavrčel praporčík, a aniž by požádal o svolení, opustil svého velitele, aby se vrátil s četnickou Pamětní knihou, ve které úporně listoval: „prý různě odsazené odstavce a velikost písma…“


Prohlížel si zápisy opravdu poctivě. Vytýkaná pochybení mu připadala malicherná a nakonec si zanadával: „Hergot, že já se nedal na dráhu…“ Vrchní strážmistr ho vlídně krotil: „Buďme rádi, že se nenašlo nic horšího. Pamatujte, pane kolego, že kontrola, která nic nenajde, je špatná.“ Praporčík, poněkud klidnější, už jen mručel, že nesnáší hnidopišství a že je rád, když tuhle administrativu nevede on, protože: „… na takový zbytečnosti, veliteli, není při pořádný službě vůbec čas.“ Načež vstal z křesla a požádal o povolení odejít. Ke svému údivu zjistil, že vrchní strážmistr na praporčíkovu navrčenou reakci v podstatě nereagoval. Přehraboval se v deskách s došlou poštou. Po chvilce se spokojeně usmál a podával praporčíkovi list: „Tady to je, podívejte se, pane praporčíku, jaké úhledné písmo má náš závodčí.“

 

Překvapený Čečetka si ho prohlížel a připadal si jako na louce uprostřed hustého lesa. „Tak co si o tom myslíte?“ „No, abych pravdu řekl, nikdy bych to do něj neřekl…“ Vrchní vstal a přistoupil k praporčíkovi. Mluvil na něj tak nějak jinak, skoro jako by se jednalo o nějaké tajemství: „Mne to taky překvapilo. A abych se přiznal, moc tomu nevěřím.“ Praporčík se rychle přizpůsobil onomu nezvyklému stylu konverzace a potichu odpověděl: „Pane vrchní, náš závodčí Kašpárek je sice občas zmatkař a chaotik, ale jinak, číst i psát opravdu umí.“ Sotva to dopověděl, opatrně se rozhlédl, neboť vůbec nic nechápal. Myslel si, že závodčí, když tedy má úhledné písmo, dostane za povinnost vést Pamětní knihu, ale sakrapes, co s tím starej dělá takový štráchy? „Já to zařídím, pane vrchní. Tak ode dneška bude dělat písaře Kašpárek, když má, jak říkáte, to úhledné písmo. Upřímně si myslím, že to panu Hroznatovi ani vadit nebude.“ Vrchní strážmistr poodstoupil o několik kroků zpět a zkoumavě si praporčíka prohlížel. „O čem se to, prosím vás, vlastně bavíme?“ Praporčík se začal cítit nejen jako ztracený v lese, ale i po kolena v mazlavém asfaltu, ze kterého nedovedl vybřednout. „No asi o kontrole, těch nejednotných zápisech, asi… ne???“

 

Nesnášel, když něčemu nerozuměl. Mnoho dlouhých chvil se ti dva na sebe dívali, oba měli pocit, že se baví jako hluchý s troubou a nechtěli si ty dvě role rozdělit. „Praporčíku,“ rozhodl se nakonec vrchní , „dejte mi ten papír, co máte v ruce!“ rychle se na něj podíval, otočil jej na opačnou stranu a se znatelnou úlevou jej podal zpět: „Už jsem pochyboval o mém duševním zdraví. Přečtěte si druhou stranu. A posaďte se.“ Čečetka se s úlevou zabořil zpátky do křesla a rychle očima prolétl stránku. „Písmo rozvleklé,“ pronesl jakoby mimochodem, „trochu starší, ruka těžká. Podle sklonu písma a znatelného rytmu to psal chlap.“ Náhle protáhl obličej: „A jmenuje se xy…“

 

Anonymy nesnášel ze všeho nejvíce. Nečekaje na pochvalu, zakousl se do obsahu sdělení. „Sakrapes,“ pronesl tentokráte nahlas, a omluvně mrkl na vrchního inspektora „tak ten chlap, co se neumí podepsat píše, že starosta Brábel krade. Je to vůbec možné?“ Vrchnímu zacukaly koutky úst a pak s vážnou tváří pronesl: „Aby nedošlo zase k nedorozumění: pokud se divíte tomu, že se pisatel nepodepsal, mohu odpovědět, že je to možné. Ovšem pokud se ptáte, jestli je možné, že by ctihodný starosta kradl, no tak právě to budeme muset prověřit.“ Praporčík se na oko zakabonil: „Jednou si s vámi nerozumím a budu to mít na talíři nejmíň dvacet let. Dovolte mi odejít.“ „Běžte, praporčíku. A pozor! S tím anonymen opatrně, nestojíme přece o nějakou blamáž. To musí být od nás hodinářská práce, rozumíme?“ Praporčík se jen usmál. „Nebojte se, veliteli, na nás je spolehnutí. Na delikátní záležitosti tady máme specialisty.“ Vrchní se popadl za hlavu: „Máte pravdu, praporčíku, strážmistr Smetana. Nejvyšší čas, aby se taky konečně oficiálně zapojil do pořádné práce, už mám dost toho, jak mu místní zastupitelstvo vyčítá tu nešťastnou demonstraci…“

Strážmistr Smetana byl na stanici zavedený jako specialista na delikátní případy. Postavou zdatného rohovníka si sjednával respekt na první setkání. Vystupoval při jednání s anglickým klidem a dařilo se mu i tam, kde by jiní, snad, ztráceli rozvahu. Popularitu ve sboru získal zejména při shromáždění lidu, kde se, moment, abychom byli přesní, ano, tady to je, dva členové komunistické strany snažili mezi demonstrujícími vyvolat násilí. Strážmistr k nim beze slova přistoupil, chvíli je se zájmem poslouchal a potom je vyzval, aby svého jednání zanechali. Dříve, než se stačili ohnat imunitou a kdo ví čím ještě, popadl je strážmistr za opasky, odnesl je daleko od davu, kde jim vlídně vysvětlil, že je tak zachránil nejen od újmy morální, ale hlavně tělesné, neboť jim ostatní demonstrující hodlali upravit fasádu. Oba poslanci si samozřejmě stěžovali až v československém parlamentu, ale vzhledem k jejich pověsti zdatných kverulantů se nechal celý jejich případ prostě vyšumět do ztracena. Ovšem za podmínky, že strážmistr Smetana bude pověřován hlavně povinnostmi jinými. Zkrátka, musel, pro klid, stěžovatelům zmizet z očí.

Vyrazil na svou pravidelnou obchůzku, kráčel svým tempem, které si spokojeně vychutnával. Sluníčko sbíralo sílu na svou celodenní dřinu, nebe jako vymetené, klid a pohoda. Došel daleko za obec a mezi poli se zapovídal s mladým chalupníkem Marouškem. Tedy popořádku: Chalupník si se sousedem onehdy propachtoval pole u lesa, a letošní rok mu zrovna moc radosti nepřinesl. Maroušek, jakmile uviděl přicházejícího četníka, mával na něj a volal, že s ním potřebuje mluvit. Posadili se na mez a čtvrtláník spustil litanie na svůj osud a zloděje, který mu škodí na jeho úrodě: „Brzy ráno vyrazím na pole, kde se nezastavím. V poledne domů, kde se postarám o zvířata, potom lítám kolem stavení a večer, místo toho, abych si alespoň trochu odpočinul, hlídám zase tady dlouho do noci. Kradou mi brambory ve velkém, pane Smetano.“ Četník jen pokýval hlavou. Seděli a plkali o všem možném, žvýkali šťovík a než se četník vydal na další pochůzku, utrousil jakoby mimochodem, že se na to jeho pole v noci přijde podívat. Chalupník se za ním vděčně podíval. „To by bylo hezké, pane Smetano,“ zavolal za odcházejícím, „alespoň mne doma uvidí i po soumraku…“ Četník se otočil a hodně nedbale zasalutoval. „Alespoň budu mít taky nějakou práci…“ pomyslel si v duchu a přidal do kroku, aby nahnal, co při povídání s čtvrtláníkem ztratil.

„Co mám tady dělat,“ stál smutně ve dveřích služební místnosti a loudil: „o pořádnou práci nezavadím, jak je rok dlouhý. S sebou mě nikam neberete, tak mne alespoň pusťte hlídat na to nešťastný pole.“ Četník zasypával své kolegy mnohými argumenty. Odpovědí mi byly jen škodolibé komentáře, nejčastěji to, že „když ty se hned pouštíš do politiky, to je potom práce na nic…“ „Blbouni,“ odpovídal provinilec mile, jak měl ve zvyku, „moc dobře víte, že vše bylo jinak…“ Všichni samozřejmě věděli, že pravda je přece jenom někde jinde, a tak si, jako správní kamarádi, Smetanovo žadonění docela vychutnávali. K jejich mučení se pochopitelně připojil i praporčík Čečetka, který se ale nakonec smiloval: „Četník má mít oči a uši všude! Za to tě chválím. A když už jsi na to sám narazil,“ a podal mu lístek s udáním, „…a když slíbíš, že nevyvedeš nějakou klukovinu, tak prošetříš tenhle anonym. Je to delikátní záležitost a jak říká náš pan vrchní: očekává se hodinářská práce!“ Smetana byl rád. Zčistajasna se kolem něj objevilo velké množství odborníků na zemědělství a každý měl nejednu dobrou radu.
V létě se stmívá mnohem pomaleji, a tak strážmistr nepospíchal. Táhlo na půl desátou večer, když došel až k místu, pro které celé odpoledne horoval. Jenže na poli byl klid a pohoda, místo drsných zločinců se po něm proháněli horkem zhlouplí ušáci. Četník si vybral na hlídání remízek mezi sousedícími poli. Malé stromky vytvořili malebnou scenérii a větvoví nabízelo příjemné místo k posezení.

 

Slunce najednou zapadlo, a prostor u lesa začal pomalu, ale jistě osvěcovat měsíc, který byl skoro v úplňku. Lesní i polní havěť si naordinovala přestávku a tak se kolem rozprostřelo přímo pohádkové ticho, podmalované slabým bubláním potůčku a někým, kdo rázoval po cestě směrem k lesu. Četník opatrně vyhlédl ze svého úkrytu. Chlapík v plandavých kalhotech, košili snad světlé barvy a vestě. V ruce nesl brašnu. Strážmistr si ho pořádně prohlédl. Na zloděje rozhodně nevypadal. Namířil si to rovnou k četníkovi do remízku. „Já jsem věděl, že budete tady, pane četníku,“ pronesl tiše místo pozdravu chalupník Maroušek, „doma nedali jinak, než že vám mám přinést něco k snědku.“ Než se strážmistr zmohl na odpověď, vytasil skrojek chleba se sádlem a okurkami a k pití dvě lahve piva. Ty hned otevřel. „Já tady s vámi na chvíli zůstanu. Tak ať nesedíme jen tak. Ta voda z potoka,“ ukázal pohledem k lesu, „je dobrá pro dobytek, ale my, mužský, potřebujeme přece jenom něco onačejšího.“ A tak v remízku seděli dva, navýsost spokojení, popíjeli pivo a skoro spolu nemluvili. Inu, tak to chlapi mají od přírody nastaveno. A pole, les a jistě i potůček byly už docela stříbrem jak polité, mezi stromy se tu a tam objevilo kus pořádné srnčí, ostražití kanci se vydali po svých cestách, v lese to občas silně zapraskalo a obou mužských se zmocňovalo dojetí z té nádhery, která vládla kolem nich.

Do noční pohody se tiše, leč neodbytně postupně vlámávalo cosi, co nejprve působilo jako komár. Takové neurčité povrzávání a ještě něco… Oba zpozorněli a snažili se pochopit, o co jde. „To je jakoby klepalo železo o kámen…“ odhadoval chalupník. Našpicoval uši jako ohař. Pak se zamračil: „To bude asi volovina…“. Strážmistr si přiložil ukazováček na rty: „Moment.“ Najraději by vylezl z remízku, ale ovládl se: „Nebude. Někdo jede.“ Zvuky pomalu, ale jistě sílily a stávaly se lépe rozeznatelnými. Četník se podíval na společníka: „A táhne se s trakařem. Kolo asi bude opatřené železnou obručí. Proto ten rámus.“

Maroušek se jen naježil: „Už zase jedou, grázlové.“ Pivo mu trošku dodalo odvahy: „Já na ně vlítnu, a to si za rámeček nedají!“ Strážmistr ho rychle uklidnil: „To v žádném případě. Počkáme, co vyvedou. Vede odsud jiná cesta?“ Chalupník zavrtěl hlavou: „To by museli přebrodit potok a pak to vzít lesem. Jestli nakradou, tak proč by se s tím trmáceli mezi stromy…“ „Tak to jo,“ plánoval rychle četník, „necháme je nabrat si brambor, a jak pojedou zpátky, tak je seberu. Vy se jen snažte je poznat, pokud to půjde.“ Maroušek se podřídil, i když nerad, a tak pro formu brblal: „Nejraději bych si to s ním vyřídil hned na místě…“ „Ticho, už je to blízko…“ Oba se přikrčili.

Po prašné cestě šli dva. První kráčel jako předvoj. Občas se zastavil a pozoroval okolí. Vylezl si na kraj pole. Kdo ví proč, ale mírně se předklonil, opřel se o motyku, přiložil si dlaň jako štítek čepice k čelu a pohlédl k lesu. Četníkovi se spustila fantazie. Najednou viděl u pole indiána na válečné stezce. Ten se narovnal a vyhlížel svého parťáka. Než strážmistr stačil Marouškovi sdělit, kohože mu pozorovatel připomíná, ozval se chalupník sám. Jen syknul: „Von mi, pane četníku v tom světle připadá jako boží muka.“, čímž četníkovi přivodil záchvat smíchu. Měli co dělat, aby se neprozradili. Naštěstí je jim to podařilo. Druhý mezi tím dotlačil trakař až k prvnímu, který stál s dlaní u čela.

 

Protáhl si záda, poškrábal se na bradě a škodolibě poznamenal: „Alois, že to ale svítí, viď…“. Alois chtěl patrně něco pronést, jenže se pod ním utrhla hrana pole a tak celkem zbytečně vrávoral, máchal kolem sebe beznadějně motykou a nakonec se zřítil dolů. Cestou k zemi potkal trakař, který se mu nejspíše chtěl pomstít, nebo tak nějak. Ještě s motykou v rukách upadl za madla, převážil trakař, který se rázem změnil na katapult. Alois padl na pěsti, bolestí zavyl, pustil motyku, trakař padl zpět, železným obutím řápnul o drobný štěrk a důstojně odhrkal stranou, zatímco si zoufalec definitivně ustlal v prachu, snažil se zvednout, pytle přichystané na lup ochotně létaly kolem jeho hlavy, protože se je zloděj snažil, sedíc už na zadnici, ve vzduchu pochytat. „Za podobné vobrázky,“ pošeptal spokojeně Maroušek, „platím v kině nehorázné vstupné a ještě to vypadá, jako když přes film prší…“ raději nedopověděl, protože četník už beztak smíchy skučel a hryzal se do rtů. Do jutového reje se najednou ozvalo zděšené: „Alois, dávej bacha na flintu!!!“. Rej pytlů konečně ustal a pak bylo dlouho ticho. Pochopitelně hlavně v remízku, kde ty dva rychle přešel smích. „Erneste, ty hovado, už zase taháš s sebou brokovnici???“ Hovado neodpovědělo a jalo se opatrně prohrabovat jutovinou. „Alespoň už víme, o koho jde,“ šeptal chalupník, jen co opatrně vyhlédl mezi větvemi, „to jsou přece ti oslové od Nedomů. Zdědili po prarodičích stavení a teď se tváří jako velcí baráčníci. Oba to jsou lemplové, ale kradou jako straky.“ Pak si klekl vedle četníka a polohlasem dodal: „Ale že by ti raubíři měli flintu?“

 

Divil by se ještě dlouhou dobu, ale četník mu položil ruku na koleno. Dal mu znamení, aby byl potichu. I když, vlastně bylo to asi zbytečné. Ti dva výtečníci by neviděli nic a neslyšeli by, ani kdyby jim kolem prošlo stádo jelenů. Alois Nehyba si potlučené prsty schovával do podpaždí, protože si myslel, že bolest tak zmírní, předkláněl se až v pase a otáčel se na patách jako vlček, nadával až se to v lese červenalo a jeho bratr Ernest se choval jako smyslu zbavený. Lezl po čtyřech a přehraboval se v hromadě pytlů a hledal svou zbraň. Když svou krasavici nakonec nahmatal, nabyl ztraceného klidu. Jenou rukou postavil trakař správným směrem. Na rošt rozprostřel jeden pytel, na něj položil svého upilovaného miláčka, druhým jej přikryl a ostatní srovnal. Musel se v duchu pochváli, jaký je pečlivý. Potom bratrovi svěřil zemědělský ruční kopací nástroj a kupodivu rázně zavelel: „Jdeme. Tak neřvi. Pazoury si vyčistíš v potoce. Musíme nabrat pár pytlů, jinak nás starosta požene svinským krokem a už si u něho neškrtneme.“ Smetana se naklonil k Marouškovi a šeptl: „Starostou je u vás nejčkon sedlák Brábel, viďte…“ „Jo…“ syknul Maroušek. Strážmistr jen přivřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Všechny cesty vedou do Říma.“ pomyslel si. Povedená sourozenecká dvojka se uklidnila a vydala se na lup. Alois si cestou občas zanadával, ale jakmile dorazili k mezi a šli dál, měl Maroušek co dělat, aby se ovládl a syčel: „Podívejte se na ty straky, pane Smetana, oni si klidně jedou krást, jako by se nechumelilo. Já na ně vlítnu!“ Četník se nenechal vyvést z rovnováhy: „Jo a oni se budou vymlouvat, že si Alois jen chtěl umýt pobité ruce… Necháme je zakousnout a pak si je podáme.“ Maroušek s sebou nespokojeně trhnul: „Pak je zakousnu sám, pacholky…“, ale jinak neprotestoval.

Bratrské duo se dokodrcalo skoro až k potoku. Přenesli trakař na pole. Zatímco Alois pospíchal k vodě, aby si chladil si rány, Ernest popadl pytle, hodil je před sebe a začal pracovat. Vykopával brambory, házel je do pytlů. Za nějakou chvíli měl nachystaný jeden, potom druhý… Z kapsy vytáhl motouzek, kterým každý z nich pečlivě zavázal. Popadl jeden a hodil si ho na záda.„Alois, jak jsi na tom, nechtěl bys mi taky pomoci?“ „Moc to bolí,“ zaskuhralo to od potoka, „sotva pohnu prsty…“ „Ty jsi ale jelito!“ heknul Ernest a složil první a potom i druhý pytel na trakař. „Moc jsme se zdrželi, nechci tady být dlouho. Co kdyby nás v obci někdo uviděl,“ začal se najednou strachovat, „Alois, jedeme domů! Přidáme pytel z posledka a příště si to vynahradíme!“ Alois neprotestoval. „A máme je…“ pronesl spokojeně strážmistr Smetana, „jakmile projedou kolem nás, tak je seberu.“ Chtěl by dát ještě několik pokynů, ale to se už zase chalupník kuckal smíchy a jen ukazoval na dva vrtáky, kteří se už lopotili s naloženým trakařem. Přenášeli ho sotva metr z pole zpět na cestu. Vrávorali, chytali balanc, supěli vzteky a námahou, nadávali si navzájem, ale nakonec se vydali směrem k remízku, kde na ně čekalo rameno světské spravedlnosti. „Vyrazíme, až řeknu teď…“ pronesl četník a jen se nadechl, aby měl dost síly i na „Jménem zákona…“ zasáhla spravedlnost vyšší, než ta lidská. Jak to později vykládal doma chalupník: „Ona si v té grotesce chtěla taky zaúřadovat.“

Loupežníci hlučně drkotali kolem remízku a četník vstal a s nachystanou puškou se vydal k nim. No vydal, udělal krok, když se ozvala rána jako z děla. Ernest najel na velký kámen, trakař se začal překlápět na stranu, pytel s nakradenými bramborami se svezl na brokovnici a ta prostě spustila. Smetana se polekal a rychle si zkontroloval zbraň. Ulevilo se mu, že nevystřelil on. To se už z cesty ozvalo táhlé vytí plné bolesti a kolem Smetanových nohou prošel po čtyřech chalupník Maroušek, který se cestou úpěl smíchy. „Von mu nastřelil prdel, pane četníku. Jsou to opravdu oslové, tuplovaní oslové.“ Situace se ovšem náhle jevila vážnější. Ernest začal volat o pomoc. Smetana i s Marouškem k nim dorazili jak nejrychleji mohli. Četník, zkušený fronťák, obhlédl zranění. „Měl jste štěstí,“ pronesl k úlevě všech, „ten pytel ránu potlumil, a tak vás to jen trochu štrejchlo. Ale stejně to bude na dokrora…“

„Takže jsem už jen zajistil brokovku. Tu nesl chalupník Maroušek.“ vyprávěl při snídani strážmistr Smetana. „Aloise naložil bratr na trakař a společně s lupem ho odvezl na stanici. Doktor ho ošetřil a nešetřil… Nedomové dospávají noční štrapáci v separaci. No a já dopíšu hlášení.“ „A co starosta?“ zajímal se závodčí Kašpárek, neboť celou událost musel zapsat do pamětní knihy (jak víme jeho písmo bylo úhledné a jistě bude očím kontrolních orgánů lahodit). „Starosta?“ napínal ho strážmistr, „tak starosta Brábel má doma destilační kolonu a přísnou manželku. Rád pálí z brambor rum. Jenže žena je chrt na peníze, a tak mu nedovoluje brát si erteple z jejich úrody. Takže si za pár šprdlíků od Nedomů kupoval jejich brambory a dával jim něco rumu z jeho výroby. Spokojenost na všech stranách. Takže se nejedná o nějakou starostenskou zlodějinu, ale jen o velkou vesnickou ostudu. Takže to, Karlíku, pečlivě zapiš, protože dodělám to hlášení a pak půjdu spát.“

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)