Archiv pro rubriku: Příběhy

Nyní již budeme jen spolu


Teprve ozvěna klapnutí dveří, když si můj – nyní již exmanžel – odstěhoval poslední skříň, byla pro mě skutečným zaklapnutím za naším vztahem. Do té chvíle jsem vnímala všechny události jako ve snu, tak rychle se všechno během pár týdnů změnilo. Posadila jsem se na postel v poloprázdném bytě – manžel byl v rozdělení věcí téměř matematicky důsledný, tak jako vždy, ostatně byl to vystudovaný inženýr – a po tvářích mi stékaly hořké slzy. Poprvé. Děti byly naštěstí ještě ve škole, takže nehrozilo, že by mé chvilkové zhroucení zaznamenaly. Tomáš už na gymnáziu, Ivanka letos končila základku a chystala se na střední ekonomickou školu. Naštěstí byli oba již dost velcí a hlavně vše brali až překvapivě rozumně, i když Ivanka se několikrát přišla za mnou vyplakat. Především kvůli nim jsem se snažila být silná a řešit vše s co nejmenšími emocemi, ty však samovolně spustil ten prostý dozvuk zavírajících se dveří a nezvyklé ticho, které se poté bytem rozlehlo.

Celý příspěvek

Setkání


Se Standou jsme se znali už od základky. Bydlel ve vedlejším domě a jako děti jsme lítali často venku. Pak se ale s rodiči odstěhoval do vedlejšího města a přátelství byl konec. Sem tam jsme se i potkali, třeba když jel navštívit prarodiče, ale to až do doby, než jsme se dostali na střední. Tam se naše cesty úplně rozdělily. Od té doby jsem ho zahlédla jen jednou, a to ještě z autobusu. V podstatě jsem o něm už nevěděla téměř nic, jen to, že hrál volejbal a jejich klub byl vcelku úspěšný. Ani jsme se nesnažili se nějak kontaktovat.

Roky běžely, přátelé a kamarádi přicházeli a odcházeli a já šla studovat vysokou. Jednou jsme s holkama šly zapít školní úspěchy a v hospodě jsem potkala spolužáka ze základky. A jak to tak bývá, když někoho potkáte po deseti letech, máte si hodně co říct. A jelikož Kája studoval ve stejném městě, tak jsme občas zašli i na kafe. Karlos, jak jsme mu přezdívali, byl hodně zcestovalý. Byl to ten typ člověka, co práskne do bot a s partou lidí jede na měsíc cestovat někam po Evropě nebo nejlépe někam do divočiny. Občas poslal i odkaz na webové stránky, kam házel své cestovatelské zážitky a já jen tiše záviděla. A když mi jednou na e-mail přišly další odkazy z posledních cest po Maroku, nevěřila jsem vlastním očím. Byl tam i se Standou!

Celý příspěvek

Dva dny mimo


Stalo se už jistě téměř každému z nás, že ho rozbolel zub a ošetření od specialisty na stomatologii prostě nebylo dostupné. V tu chvíli člověk sáhne po ledasčem, jen aby ulevil svému tělu od bolesti mnohdy pekelné.
Jeden se drží svého osvědčeného „babského“ receptu, jiný kloktá alkohol po vzoru námořníků, další si vezme nějakou tu pilulku. Ani já nebyl výjimkou a po několika hodinách víkendového utrpení jsem sáhl po osvědčeném hřebíčku. Jenže ouha… Recept, ač se osvědčil všem v mém okolí, mně nezabíral ani zbla. Moje tělo, zřejmě bolestí vystresované, odmítalo onen zázračný lék a neustále hlásilo silnou bolest v levé horní části chrupu.

Jelikož jsem se kdysi rozhodl nepít, alkoholové kloktadlo jsem zamítl okamžitě. I přes nabízenou podporu a skálopevné ujišťování, že kloktadlo opravdu nemusím spolknout, jsem tomuto lákavému svodu odolal.
Nezbylo, než sáhnout po krabičce s léky. Předesílám, že nejsem ani hypochondr, ba ani nemám potřebu mít doma zásoby léků, takže jsem našel jen balení brufenu, které mi někdo z lékařů kdysi předepsal na nějakou bolest něčeho. Jenže po spolknutí tohoto růžového zázraku, který by měl udolat každou bolest, se úleva opět nedostavovala.

Celý příspěvek

Zase je to tu…


No, jistě… Už zase nespím. Asi si z toho založím výnosnou živnost a budu tak přispívat nemalým dílem na snížení očekávaného schodku ve státní pokladně.

Ale tentokrát už jsem na nespavost opravdu vyzrál. Už žádné zbytečné pokusy násilně vtrhnout do říše, kde sladce vládne bůh Hypnós. Už žádné zbytečné brouzdání potemnělým bytem plným nebezpečných a život ohrožujících nástrah. Žádný nedostatek tekutin a následná potřeba se přebytků zbavit.

V okamžiku, kdy jsem nabyl nezvratného přesvědčení, že po zhlédnutí vybraného filmového dílka, večerní hygieně a natřásacím rituálu s polštářem a peřinou, opravdu neusnu, popadl jsem svůj tmavomodrý notebook, odklopil jeho horní část a čekal na inspiraci. Ovšem čekat na inspiraci, jako osamocený voják v poli, vyžaduje notnou dávku trpělivosti a kázně.

Inspirace nechodí většinou na povel. Je volnomyšlenkářská a zásadně neuznává žádnou autoritu dochvilnosti, akurátnosti a podobně omezujících lidských výdobytků.

Celý příspěvek

A to jsem chtěl jít spát dřív…


Určitě se vám to někdy stane taky. Naplánujete si odpočinkový večer, koukání na film, u kterého nemusíte přemýšlet a jen se necháváte volně unášet dějem, který je sice tisíckrát obehraný a všem dobře známý, ale přesto (nebo snad právě proto) na to koukáte až do konce.
Po skončení filmu spácháte pravidelnou očistu těla a v duchu si možná přejete, abyste vodou ze sprchy spláchli i nějaké ty hříšky z právě se končícího dne. Vklouznete do spacího úboru a už se těšíte, jak si natáhnete dneškem unavené tělo do vaší milé postele. Ještě načechrat polštář, aby v něm znavená hlava ležela přesně, jak má, a vklouznete pod vytouženou peřinu.

Celý příspěvek

Tak takový jsi!


Stačil jediný okamžik a můj život nabral úplně jiný směr. Byla jsem šťastná budoucí nevěsta, připravovala svou první svatbu, sice menší, ale přesto co nejvíce podle dávných představ. Moje romantická dušička, která si v dětství tento den malovala v pohádkových barvách, jakoby se náhle znovu probudila. Byla jsem nervózní, ale hlavně jsem se moc těšila. Adam byl mužem mých snů. A i když přípravám moc pozornosti nevěnoval a omlouval se tím, že na to nemá ten správný cit jako žena, tedy já, vznášela jsem se na růžovém obláčku a netušila, že zem může být docela blízko.

Celý příspěvek

  1. Stránky:
  2. 1
  3. 2
  4. 3
  5. 4
  6. 5
  7. 6